Brusle jako dopravní prostředek
Večer jsem byl v kině – takže otázka, jak se do něj dostat je zodpovězena jednoduše: na bruslích. Kino na Andělu, trasa jasná – autobusem (když už mám stejně boty s sebou) někam na Ladronku či Strahov a z kopce dolů.
Nakonec jel prní autobus na Strahov – u stadionu ven, brusle na nohy a vzhůru dolů. Ale SAKRA – vichr. Co vichr – matka všech větrů se tam objevila. Jel jsem “Nový Strahov” a celou první polovinu jsem se odrážel. Odrážel. Tam, co se normálně brzdi nebo jede samospádem, tak jsem dřel jako blázen. Hnus.
V poslední zatáčce začínala kolona aut, takže na trávu a to, že jsem neměl zelené zuby, je více méně náhoda.
Na Plzeňské už jen tak v klidu po chodníku (i takové věci se mi dějí) a v naprostém klidu, o dvacet minut dříve, na Smíchov.
Cesta zpět byla tradiční – přes nejbližší most k Tančícímu domu (odněkud zleva pouštěli čínské lampiony – moc pěkně se na to dívalo), po nábřeží kolem Národního (teď je tam v rámci nějakého umění trávník a několik prolejzaček) a Perlovkou a Pařížskou na Letnou. Tam jsem si ještě chvíli zablbnul ve světle lampy na lavičce a konec.