Další historický spot. Pět rohových schodů u Menzy ČVUT. Dalo se jezdit i v podloubí za deště a pro další pokusy byly o kousek dál i dva schody.
Boční zdi z hrubého betonu se pravidelně zkoušely navoskovat, ale nikdy ( co já vím) pořádně nejely a jen trhaly brusle.
Místo bylo a je dodnes poměrně oblíbené skejťáky.
Dostčasto zde byla zastávka mezi Bulharem, garážemi a Leninem. Zbylé spoty doplním co nejdřív.
Po cca 300km za volantem, odpoledním focení a pár drobnostech jsem se na Letnou odvlekl jen si sednout na sluníčko a dívat se, co se (ne)daří skejťákům.
Nakonec jsem se trochu rozjezdil a bavil jsem se pokusy přejed v grindu (většinou soul) cca třímetrovou hranu – ale s minimálním rozjezdem. Voskoval jsem zdatně a nakonec rozjezd kratší než hrana na dva odrazy a následně soul na jistotu až na konec.
Já vím – ale bavilo mě to. Vždyť jsem říkal, že jsem byl unavený.
Mezi Dolánkami u Turnova a Líšným na Železnobrodsku vzniká desetikilometrový úsek cyklostezky Greenway Jizera. Stavba ale bruslaře nepotěší, většina cest totiž nebude mít asfaltový povrch. K rozhodnutí neasfaltovat se nikdo nehlásí.
Jak se tak dívám, zapomněl jsem na jedno z historických míst, které bylo rozhodně také velmi důležité. Palác kultury. Později sjezdový palác. Pak Kongresové centrum.
V na konci tisíciletí se u paláce scházelo mnoho bruslařů a bylo to výchozí místo pro mnoho streetů. A co se jezdilo ? U paláce je řada laviček, tři patra květináčů, schody osmičky a dvě lomené zídky ze schodů. Plus volná plocha ohraničená zídkami, nějaké ty schody v blízkém okolí raily.
Dalo se tu být celý den, chvíli jezdit, chvíli sedět ve stínu a kecat s lidma.
V té době jsem mezi své lepší triky počítal fakie 540 z těch osmi schodů. A tak. A lidi jako Cirkus či Vembi.
Dnes je to… jak kdy. Oficiálně je bruslení asportování zakázané (soukromý pozemek), v praxi občas přijde ochranka v rozmezí 5-100 minut, občas projde policie. Záleží na štěstí.
Ale hrany zůstávají navoskované a i když jsem tam dlouho nikoho neviděl, jezdí se tam. I když spíš kole nebo sk8.
V každém případě se jednalo o jednu ze zásadních lokalit pro pražské bruslení.
Po poslední cyklojízdě v dešti jsem pečlivě vyčistil ložiska. Vystříkal jsem je wd40 a protočil. Aehm. Ve chvíli kdy jsem chtěl vyjet ale začalo pršet. naštěstí se to zlepšilo o dvě hodiny později a tak už to bylo dobré. Letná, pár triků a přes centrum na tramvaj a na I. P. Pavlovu a směr Nuselský most. Jedna západ slunce (to méně podstatné), jednak rail na zdi.
Chvíli jsem si na něm hrál a pak přes most k Paláci kultury. Projel jsem to jen tak, ale z těch důležitých zídek jsem nic nevynechal. Pak zpět přes most a Albertovem na Václavák. Zpět na Letnou, pár grindů a domů.
Nové triky nebo triky nových místech ? Nepočítaně u Paláce.
Chtě nechtě se musím zeptat “Proč?”.
Věřím že si někdo odškrtl, jak podporuje rozvoj sportu.
Užiteční ? Zbudovali novou překážku.
Idioti ? Překážka je vcelku na nic, schodů a schůdků je na Stalinovi dost. A zase ho kus rozebrali a nevratně zničili.
Výstava na Staroměstské radnici. I když je možnost realizace spíše teoretická, na Letnou nevyšly ty nejlepší kousky. Ale alespoň ani ty nejhorší.
A velké překvapení. Ani ne kvůli organizátorů či počasí, ale tak nějak se podařilo.
Na úvod musím říct, že zklidňovaání dopravy mě moc nebere a že na cyklojízdu jsem jel (na bruslích, samozřejmě) velmi negativně naladěn. S tím, jak si napášu článek a budu ironický. Je to přece tak snadný cíl – zablokovat nátlakově dopravu ve čtvrteční podvečer a nasrat tisíce řidičů, jejich nenávist na kole cítím poměrně často. Vlastně ještě aby ne – cyklostezky zužují silnice, násilné zklidňování dopravy ku prospěchu všem třem cyklistům, kteří po nějaké miliónové cyklostezce za týden projedou… je toho dost.
Ale cyklojízd se účastním už dlouho a tradice zavazuje, ne ?
Na Jiřího z Poděbrad jsem jel oklikou – a dost dlouhou část cesty jsem mohl sledovat rostoucí černý mrak. Domácí meteostanice také od rána hlásila déšť. Ale doufal jsem.
Po příjezdu na místo srazu jsem se uklidil před kostel a se zájmem sledoval hemžení pod sebou. Různí lidé, různá kola. Několik desítek longboardistů. Čtyři bruslaři.
Proběhly proslovy a nějaká ta propaganda a mezitím se párkrát zablesklo. Prakticky současně se startem začalo pršet. Zpočátku jen opatrně – takové ty velké kapky na zemi, za kterými se objevuje při jízdě stopa po brusli. Jak bruslaři znají a nenávidí.
Cyklistů mi přišlo méně než minulé roky. Od organizátorů jsem zaslechl číslo kolem pěti tisíc. Opravil bych odhad o tři tisíce směrem dolů. Ale třebas je to jinak.
Ale jedeme. S opuštěním náměstí skončilo sucho. První kopec dolů a už se to vezlo. Držel jsem se kdesi kolem longboardistů , když v tom se “to” stalo. Nějakým zkratem v organizaci na trase Olříčkova – Prokopova – Husitká zavládla anarchie. Zabrala se celá silnice, jelo se mezi auty, nikdo nic neusměrňoval, na mokru to klouzalo a voda stříkala kolem – a bylo to nádherné. Duch těch minulých, nepříliš organizovaných a ne zcela legálních cyklojízd. Po kopcem se potkávali lidé mokří, ale s úsměvem od ucha k uchu. Jak málo stačí k pocitu sounáležitosti.
Od Bulhara k Vyšehradu už nastoupila o něco tužší organizace, ale stále to bylo velmi dobré. Ti, kteří vytrvali v sílícím dešti si vyměňovali spiklenecké pohledy, lidé se spontánně bavili mezi sebou. Do toho minimum organizačních pokynů a i špuntování ulic měli na starost “obyčejní” cyklisté. Policejní dozor v nedohlednu, atmosféra uvolněná.
takhle to bylo někde kolem poloviny pelotonu. Co se dělo na konci či na začátku nevím. Jediné setkání s PČR bylo na Nuselském mostě, kdy jsem čekal kvůli fotkám na čelo průvodu a vynechal jsem tak Nuselák tam a zpět. K jednomu z organizátorů přijel PaCh se slovy “co uděláme s těmi skateboardisty?”. Dozvěděl se, že by bylo fajn je nechat na pokoji a i když si trochu zaremcal, odjel a dál to nerozmazával.
Větší vtipálek byl PaCh na křižovatce Vinohradská Legerova, kde longboardisty zkusil dostat na chodník. Ten je tam široký mezi metrem a třiceti centimetry. Ne že by to někdo bral vážně.
Zpět kolem Hlaváku chvíli svítilo slunce, ale na Těšnově už zase poprchávalo. Husákovým tichem a za Štefánikovým mostem jsem se odpojil a vyjel na Letnou. Ze Stromovky by se mi už nechtělo vyjíždět.
Ztráty a nálezy.
Na jednu stranu škoda ložisek a kol – po delší jízdě v dešti a brzdění jsou vcelku naodpis. Ale tentokrát za to jízda stála. Ale jsem zvědav, jak tahle epizoda organizátorům zkomplikuje schvalování další jízdy.
Ne že by mi na tom nějak záleželo.
