byla v Pardubicích. Alespoň tou oficiální. Tentokrát byla jízda komornější, ale s velmi příjemnou atmosférou a lehce změněnou trasou. Každá kdo nejel může jen litovat.
Předtím jsem se jel projet ke Kunětické hoře. A nějak mě popadlo a pustil jsem stopky a teď na mapy.cz odcvakal vzdálenost. Takže 6km (o něco málo více) za 15 minut nějaké drobné. Což je 24km/h neboli pěkné zevlování. Subjektivně mi to přišlo rychlejší…
ne nějaký závod – proboha, to ne. Ale spojil jsem všechny oblívené trasa: Stromovka – Troja – Karlín – Masaryčka, tram Želivského, přes Strašnickou a Nusle na Výtoň. Dvorce, bus kus před Budějovickou, Vyšehrad, Nuselský most, Ječnou mezi tramvajemi dolů na Karlák. Smíchov, tram do Řep. Přes Řepy, Bílou horu, Vypich, Ladronku, Strahov zpět kolem Hradu na Hradčanskou. Via mapy.cz 44km. Zhruba za čtyři hodiny.
Sakra, nějak se honím za čísly… Měly bych ubrat.
Po nějakých drobnostech na Žižkově jsem tam prásknul s batohem do kouta, nazul brusle a pustil se do města. První část mi zpříjemnil telefonát s M, během kterého jsem urazil cestu z Jiřího z Poděbrad přes Flóru kolem hřbitovů na Strašnickou. S komentáři typu “hele, já se s tebou zakecal, stojím uprostřed křižovatky a netuším, odkud mi padne zelená” přes popis míst a troubení aut. Na minuty jsem to nepřepočítával (a z logu telefonu to nevidím), ale byl to fofr. Odtamtud již volnějším tempem na Náměstí bratří Synků. Něco silnice, něco chodník, sem tam někdo zatroubil.
Tam druhý telefonát, který mě bavil při přesunu z bří Synků osmnáctkou kousek pod Pankrác. Pankrác kolem obchodního centra a směr park. Fontánu jsem dnes vynechal (mimochodem, jsou tam pěkná místa na focení. Však už se plánuje) a jel kolem České televize. Je to vlastně jen o kousek dál, než jezdím obvykle, ale je to výrazně rychlejší cesta. Tedy rychlejší: jede to rychleji. Na vzdálenost je to naopak delší. Ale jak jsem psal – rychlejší, přehlednější a s lepším povrchem. A s několika přechody, které se dají v plné rychlosti skočit.
Cestou jsem o místní samoobsluhy vyděsil pár důchodců. Asi se tam nic takového jako já neděje. nebo ne moc často.
Na Pražského povstání mi padla zelená na semaforu, tudíž jsem ani nepřibrzdil a pokračoval k Vyšehradu. Zídky dnes nelákaly a tak přes Nuselský most na I. P. Pavlovu. Dopravy bylo nemnoho (na nedělní večer) a tak nebyl důvod obtěžovat chodce na chodnících.
Zelenou jsem chytil nad i pod Muzeem a plynulá návaznost na Václavák byla moc fajn. Prokličkoval jsme (omlouvám se jednomu cizinci za skoro infarkt – ale to, že si mě všimnul tak těsně nepovažuji za svou chybu) a od Národního divadla jsem se odvezl na Vypich (třetí telefonát).
Kolem rozebírání pódia po včerejších Kabátech, přes Ladronku (jo, nějací dva rychlobruslaři se zase rozháněli přes celou cestu) a sjezd přes Strahov na Dlabačov. Na sjezdu jsem si v plné rychlosti skočil asfaltovou záplatu. Napřed skákej a pak přemýšlej. Musím se kouknout, jak je vlastně dlouhá, ale hrubým odhadem to ke třem metrům bude. Už nějakou dobu si říkám, že na výjezdu jsem čím dál mně opatrný a čím dál víc spoléhám na to, že tam bude místo na traverz přes silnici a dobrzdit to na chodníku. Nechci přemýšlet, co se stane až tam to místo nebude (autobus ve stanici nahoru i dolů, hustá doprava a na hlavní také nějaká zácpa). Nebude to nic veselého.
Drobná gestikulace na PČR aby uhnuli (uhnuli) a směr Hrad. To už bylo v klidu a v pohodě, techno/trance ve sluchátkách bylo nahrazeno chill-outem v podobě Tiché dohody a já se jen vezl.
Na Letné nikdo nebyl a protože mě už pobolíval kotník, jen jsem to otočil a dojel domů. Plus minus 30km příjemné jízdy na bruslích městem.
Podzim. A jak jsem si toho všiml ? Poměrně jednoduše. Když jsem během streetu z Letné nastoupil o půl osmé do tramvaje s tím, že si dám street z Řep, v osmi byla tma. Úplná.
A jak jsem se tam dostal ? Po lehkém rozježdění na Letné (sakra, měl bych více skákat. Nějak mi to nelítá) street přes Štvanici a Masaryčku. Docela jsem si užíval kanály a spáry na hraní si s bruslemi – stoosmdesátky a lehké blbnutí v jízdě na čemkoliv, co bylo po ruce.
Přes Národní (na to, že se tam nesmí jezdit je tam pár zídek slušně navoskovaných) k Andělu. Tramvaj do Řep a přes sídliště a Bílou horu na Vypich.
Chvíli jsem pozoroval monstrózní stadion na Vypichu postavený pro koncert Kabátů. Pak jsem ale jel jinak: spojkou ke Střešovické nemocnici, kousek před ní uhnout a sjet do Veleslavína. A odtamtud na Bořislavku Kladenskou. Měl jsem dojem, že to nejelo moc rychle, ale podle toho, kolik MP3 odehrálo to fofr byl.
Na Bořislavce vzhůru na Evropskou. Bohužel jsem hned na prvních semaforech chytil červenou, takže jsem nenabral dostatečnou rychlost, abych na rovince u Diplomatu jel ještě před dopravou. Škoda a na chodník. Na Kulaťák jsem dojel stejně po silnici.
A to bylo celé. Velmi příjemné. A musím dát i další trasy ze Zličína (Plzeňskou atd.) – stýská se mi po nich.
V Praze jsme divní. Nespolečenští, uzavření. To si říkám pokaždé, když jedu do Pardubic či do jiných měst na inline akci.
Ano. Tentokrát to byly poslední (??) letošní Pardubice na bruslích – společně s Aegon modrou jízdou, což byl pražský průser. A že to dnes bylo sakra jiné.
Ale postupně. Do Pardubic jsem odjel vlakem. Na Hlavním nádraží sice mají nové odbavovací centrum, ale prodali mi lístek z stanice, odkud nebylo možno odjet a až ve vlaku jsem si všiml, že na zpáteční také zapomněli. Takže jsem proti benzínu neušetřil, ale zase jsem nemusel sledovat dopravu a neusínat za volantem…
Do Pardubice jsem přijel brzy a byl čas na projížďku kolem Labe a ke Kunětické hoře. Volným, relaxačním tempem, na sluníčku, po kvalitním asfaltem. Nirvána.
Projel jsem se městem a pomalu zamířil na místo srazu: k aréně. Tam už bylo dost lidí a do startu to ještě zhoustlo. Celkový počet bych si tipl někam k tisícovce bruslařů.
Program zahájil Tóča (ještě aby někde chyběl) a žonglování. Plus autogramiáda Sáblíkové. Nejsem si jist, ale skoro to vypadalo, že na rozdíl od Prahy jela celou trasu. Ale možná se pletu.
Jízda začala těsně před setměním. A proti obvyklým trasám Pardubic se jelo jinak. Malováno odhadem, snad aspoň trochu přesně. Trasa mi vyšla na 10km, subjektivně byla delší.
Ale jelo se. Jelo se rychle, přestože se nezastavovalo, dav se příliš netříštil. K atmosféře hodně pomohl i výběr hudby – té mých do uší, samozřejmě.
Výborná atmosféra, schopní bruslaři, dobrá hudba – co více si přát ? Bylo to super. Zcela spontálně se zabraly nejen dva pruhy, ale i protisměr. Řidiči tu chvíli počkali, nikdo z toho neměl problém a všechno šlo. Organizátory jsem viděl jen občas – na bruslích uměli, ale věděli, že jede dav a zbytečně ho neomezovali. A když byl nějaký problém či překážka, nějaký organizátor se vždy objevil.
Když už to vypadalo na zatáčku zpět na parkoviště, změnil se směr a jelo se ještě přes vodu a místy jsem byl překvapen, jaký to byl fofr. Ne že bych nezvládal, ale takhle rychlou organizovanou jízdu jsem snad nezažil. A to není v žádném případě stížnost.
Na zopakování programu z před startu jsem už nečekal – lovil jsem vlak zpět do Prahy.
Cesta bez problémů – snad až na to, že jsem musel většinu cesty drbat Agátu – fenku neurčité rasy, ale ohromně smutných očí :)
V Praze jsem hned na peronu nazul brusle s skrze nové Hlavní nádraží jsem odjel přes Hybernskou, Příkopy, Staroměstské a Letnou domů.
Stále jsem ještě vyplavoval adrenalin a další hormony z jízdy, takže i Praha byla skvělá.
Výborný den, výborné bruslení, skvělá atmosféra. Co si bruslař může přát víc ?
Stromovkou (okruh stále ještě není průjezdný celý). Potkal jsem Honzu (??), který před pár letí i jako čerstvý důchodce na Letné balil slečny (dokud nedorazila jeho zákonitá a nezatrhla mu to). Užívá se důchod kdesi na statku za Prahou a stále vypadá tak na pětapadesát. A ve Stromovce kouká po ženských.
Přes most a do Tróji. Chvilka zablbnutí na památníku a přilehlé zídce a pokračuji přes Holešovice. Nějak se mi místní zídky začínají ojíždět – bude to chtít něco nového. Plus chvilka přemýšlení o aranžované fotce. Možná se to stihne letos zorganizovat…
Plus malý závod s výletní lodí ze Zoo.
Dále přes Palmovku, Křižíkovou, na Národní na tramvaj. A směr Pankrác.
Lehké kroužení v okolí Pankráce, hledání zídek, laviček – prostě čehokoliv, kde se dá jezdit. Nic moc. Street na Vyšehrad a přes centrum zpět na Národní. Část z něj po ucpané Legerově mezi auty – pěkné.
Z Národní tramvají na Bílou horu a zpět přes přeplněnou Ladronku na Letnou. tam mě sice ještě J. zkoušel vytáhnout na letenskou projížďku, ale dal jsem přednost nacpat si břicho. Po +-třiceti kilometrech už jsem snad měl nárok.
Hudební doprovod pro dnešek: Tichá dohoda a Skyline
Konec.
Hepa jízda, které přesně sedla po podvečerní nálady a výběru soundtracku pro tento večer (Scooter a věci z jejích prvních alb). Přesně do rytmu jet, skákat a vracet triky. Plynout s davem brusalřů a přitom si díky hudbě do úší stále zachovat jistou míru individuality. Vynikající pocit. Faster, harder, Scooter. Vzpominky, ale bez nostalgie. Staré se propojilo se současným a stále to pro mě funguje.
Po ukončení té oficiální cesty mě čekala ještě cesta zpět z Modřan na Letnou. Jízda naplno, na hranici možností bruslí, mých. Dokonalý pocit splynutí s bruslemi, s nočním městem. Já, sebevědomý, sebejistý, král a střed vesmíru. Ostatní jako nepodstatné statické překážky v cestě. Ano, pro tohle stojí stále jezdit na bruslích. Ignorovat věk a dospělé problémy. Tohle je všechno.
Přesto že po vyplavení adrenalinu tahle cesta předložila tělu vysoký účet. I to k tomu patří.
Na Letné malý relax s chillout hudbou: schiller-desire_with_xavier_naidoo.mp3 sedla k náladě a korunovala večer.
Dojezd domů už byl pak čistě mechanickou záležitostí.
R zase vymyslel utajenou akci: těsně přid otevřením Veletržní pro dopravu si jit sjet. K čertu šly plány na mega slalom nebo nějakou akci ve více lidech.
Zavolal jenom mě a to ještě jako obvykle plný tajemství. Hm.
Jízda ? Nuda, nuda, šeď, šeď. Povrch nic moc, kopec krátký, ale vcelku prudký. Pár skoků přes přechod. Dole ruská ruleta a zařazení se v plné rychlosti mezi auta. R jako obvykle chytil auto v zákazu vjezdu a dorazil později.
Na závěr R odmítl tramvaj a tak jsme si to šlápli nahoru.
Dovolená (lehký výpadek psaní) jsou minulostí.
I když není čas (skoro na nic), na brusle jsem musel. Aspoň na chvíli.
Na Letnou na lavičky. Triky mi po skoro čtrnácti dnech bez bruslí problémy nedělaly, spíše trochu zmizela ta naprostá jistota na bruslích – včetně jízdy na rovné silnici.
Z triků jsem vrátil všechno – tedy kromě topside soul. Holeň je čerstvě srostlá, chránič nemám a nechtělo se mi to pokoušet. Ale TS acid tam padl krásně.
Na Letné také jezdily dva bruslaři – oba agressiv brusle, ale vcelku začátečníci. Snažili se o soulové věci a ten lepší dával “jen” backside frontside – čímž mě zajel, protože na krátkých rámech a 80mm kolečkách tam prostě tyhle věci nejdou na lavičce nacpat. Maximálně unity, položené a odjeté po botě namísto lišt.
Dál mě nalákal aspoň malý street – který se postupem času rozrostl. Dolů na Štvanici a přes město. Osmnáctkou na Pankrác a přes fontánu a Kavčí hory ke Sjezdovému paláci. Tam něco málo zídek. Ano, legendární old-school místo. A zcela překvapivě ani PČR nezareagovala a nebyl jsem odejit.
Přes centrum kolem Národního shromáždění/Svobodné Evropy. Betonové zátarasy jsou minulostí a jestli si dobře pamatuju, pár zídek na grindy tam bylo. Vyzkouším příště…
Opět z Národní na Ladronku a známou cestou přes Dlabačov a Pohořelec zpět na Letnou. Za tmy. O půl deváté. Sakra.
Hodně jsem si to užil – nejel jsem rychle, ale právě díky relativně pomalé jízdě nebyl problém vybírat zídky na triky a plynule je v jízdě realizovat. Takže super.
Léto pokročilo a přišel čas na další jízdu po Praze. Nečekal jsem od ní nic (opravuji, nic dobrého) a tak by se s trochou nadsázky dalo říct, že mě příjemně překvapila.
Na Palackého náměstí jsem dojel už s dvacítkou kilometrů v nohách a nejistotou, v kolik že je vlastně start. Ale stihl jsem to akorát. Pozdravil jsem ještě pár nových známých z FB a přivítal se s několika, které jsem neviděl už pár let.
Před roky jsme se setkávali ve skateparcích a všichni byli či jsou výborní jezdci. Tím byla dána neoficiální laťka jízdy.
Teď si dovolím malou odbočku.
Znám jízdy v Opavě, Mladé Boleslavi, Pardubicích. V Pardubicích a obzvlášť v Boleslavi to tak nějak funguje samospádem – jistě, policie vepředu a vzadu, dobrovolní organizátoři, ALE. Ale funguje to. Řekne se “jede se v pravém pruhu” a funguje to. Ale zároveň pokud to okolnosti vyžadují, zaberou se oba pruhy a prostě to tak chvilku jede, aby se bruslaři spontánně vrátí tam, kam mají. Nikdo to nedramatizuje a z mého pohledu to funguje k naprosté spokojenosti všech. Mimochodem – prakticky nulové uzávěry na křižovatkách a řidiče, kteří sami od sebe čekali, až bruslaři projedou, stále nechápu a beru to jako Boleslavský zázrak.
V Praze je to (na těchto jízdách) jinak. Pokud se vyjede z pruhu, poměrně záhy je tam pořadatel, který,přestože vypadá, že je mu to ukradené, znuděně prohlásí něco jako “nejezděte tady” a jede dál. O chvíli později z pruhu vyjede zbytek lidí, a nikomu tu nevadí. Až do nějaké křižovatky, kdy se organizace probere a začne nahánět lidi zpět. Ideálně tak, že čelo nezrychlí a tak se v místě zúžení začnou hromadit lidé. Oooops.
Další osinou je hudba. Zaznamenal jsem reklamu na Evropu 2 a jinak párvteřinové pokusy, kdy hudba skončila dříve než začala. To jsem nějak nepochopil. Soundtrack jsem nahradil naraženými sluchátky a vlastní hudební produkcí.
A co tedy vlastně ? Jelo se přes Palackého most. Zatáčka do Zborovské a malý sjezd. Jel jsem vzadu a sledoval plahočení a pokusy lidí přede mnou. Náhlé změny směru, plužení, děs a běs.
Naše skupina si to tak nějak užívala – skoky, 360ky, hrátky s bruslemi a pohodová relaxační jízda. Plná odboček. Pokud se čekalo na dav, stihli jsme se vrátit na konec a kus si dát znova, během další přestávky krátké poježdění ve skateparku a následné připojení k davu bez toho, že bysme něco zmeškali. To samé u otočky v Podolí – počkali jsme na konec davu v protisměru a dali si kus cesty znovu.
Mimochodem – o kus dále nás sprudil člověk, bez jakéhokoliv označení (v tu chvíli jsem měl jednu nohu za dělící čárou), že máme být jen v jednom pruhu. Stylem “jděte do prdele, blbci!”. O chvíli později prohlásil, že je hlavní pořadatel. Ooops.
Konec na Palackého a jakési ohňová show na konec.
Co závěrem ?
Nevím jak to přesně definovat. je to spíše pocit než objektivní hodnocení. Ostatní jízdy včetně Hepy jsou o pohodovém bruslení. Jede ne dav, ale parta bruslařů se společným cílem a zájmem. Pořadatelé jsou kolegové a ne hlídači.
Jsem rád alespoň za nějaké akce v Praze, ale příští rok asi tuhle vynechám.
PS. To, že oficiální fotky na facebooku jsou hodně mizerné je už jen třešnička na dortu.