TiK

Schovaný kdesi v Podolí. Tlustý, ale sjízdný. A podle odření i hojně ježděný.

jsem nenafotil. Zatím.

Hodně mě namlsala tahle fotka z facebooku – je prostě sladká.

Což mi sice odhalilo, kde je poslední spot, ale než jsem večer vyrazil, tak jsem mohl fotit jen tohle (jen z mobilu):

a jsem moc moc rád, že mě to nechytlo někde na cestě.

Po zveřejněném videu bylo jasno – minimálně o dvou spotech. Takže tady jsou fotky:

Na Moráni

Dvojitý rail. Mimochodem, tohle místo by si zasloužilo i svou zmínku v historii – jeden z prvních “velkých” railů". A co tam čeká ? Dva lámané raily, odjezd z dlouhého kopce a rozumné místo na rozjezd – i když povrch by mohl být lepší. A křoví čerstvě prořezáno.

Vyšehrad, u Kongresového centra

Několik zídek. Pár nižších, čerstvě opravených a jedna vysoká, podle videa asi s nájezdem. Bude se muset hodně voskovat, ale zase vzhledem k blízkosti na obou stranách budou zajímavá komba.

A pro drsnější povahy je tam velký rail. VELKÝ.

Ano, i to se dá. Vzhledem k probíhající opravě je silnice ve dvou pruzích zhruba mezi Pražského povstání a Vyšehradem zavřená pro auta a zároveň pokrytá zcela novým hladkým asfaltovým kobercem. Není to sice na celodenní jízdu, ale jako zpestření jízdy Prahou se to dá.

A dost se těším, až tahle oprava dojde na Nuselský most… třeba tam uděláme závody ve slalomu – nebo tak něco.

A samozřejmě – k ničemu vás nenavádím a každý doufám ví, co dělá…

se mi podařilo dostat na Letnou. Pod stromy bylo ještě mokro, ale Stalin už byl suchý. Noha drží, takže pár soulových věcí, pár jízd (konečně) na nových překážkách. Alespoň soul přes lavici za to stál.

Pak jsem se jen tak vozil a velmi zlehka testoval, co noha ještě unese – a je toho poměrně dost. Což každopádně potěší.

Na pozadí Prahy se proháněly těžké bouřkové mraky a i kvůli nim byla krátce po deváté poměrně tma – takže poslední trik a domů.

Tradičně spojeno s Pardubicemi na bruslích a výletem do skateparku je i poježdění po okolí.

Dnes jsem přijel poměrně pozdě – tudíž napřed jízda městem a výlet až potom. Pod Kunětickou horu. Rozrostla se občerstvení a tak vy už nebyl problém při každé zastávce na občerstvení přijet na kopec řádně pod vlivem.

Bruslařů na stezce bylo dost, ale nic, co by se nedalo snést.

Celkově najeto lehce přes 35km.

Hurá do Pardubic na již tradiční bruslení. Překvapením nebyla ani trasa, ani účast a ani dokonce tradičně skvělé počasí.

Tématem byly pohádkové postavy – pár masek se našlo. Nálada také nebyla špatná a pohodovou jízdu městem jsem si dost užil.

Ve spojení s návštěvou skateparku a pak již tradiční jízdou na Kunětickou horu to bylo výborné odpoledne.

jezdit alespoň trochu – dokud to jde. Snad pomůže nová léčba…

Dojel jsem na Letnou, zhlédl nově přetavěné překážky (viz. twitter – nová skočka místo šikmé plochy) a velmi lehce jsem se povozil na lavičce. Hodně se bojím o nohu, takže fakt jen soul na jistotu a nic, co by jen zavánělo agressivem. Bohužel.

A protože mě bolí i přejetí dlažby, vynechávám i sjezd schodů a jako největší fitnesák je chodím dolů. Ne, není to ostuda. Je to bolest.

Z Letné jsem se projel přes Stromovku. Docela jsem si oblíbil místní downhill, který není ani příliš down, ale skoro kilometr pohodovou třicítkou se počítá. Stromovka byla také prázdná – potkal jsem snad jednoho bruslaře. U Trojského kanálu to nebylo o moc lepší – nikde nikdo.

Nakonec jsem to vzal vcelku tradičně přes Palmovku a tunel pod Vítkovem. Tak byli bruslaři alespoň dva.

Z Hlaváku už jen přes centrum zpět pod Letnou, po schodech nahoru a chvíli jsem si vychutnával jedny z nejdelších večerů v roce. Na Letné. Ani to nebylo příliš nostalgické – další nový rok, který něco přinesl. Něco odnesl.

Letos bruslení asi bohužel moc nedám.

Což nemění nic na tom, že zítra jedu na Pardubice na bruslích, jestli počasí jen trochu dovolí.

se noha se vcelku umoudřila a vytáhl jsem brusle. Žádné divočiny (viz předchozí o výměně koleček), opatrně a šetřit se. Ale radost, že jsem opět na bruslích byla, to je snad jasné.

V prvním kole jsem se trochu projel po Letné a pak downhill do Stromovky. Kolečko po ní a přes Holešovice domů. Odpoledne mi to nedalo a dal jsem si druhé kolo. Zase Letná, ale pak přes Troju na Palmovku a tunelem na Hlavák. Přes centrum na osmnáctku a na Pankrác.

Odtamtud už tradičně po výpadovce (u Vyšehradu krásný západ slunce) a Ječnou na Národní. A přes Staromák a Letnou znovu domů.

Nakonec to za dnešek hodilo přes 35 km. A to jsem se chtěl šetřit… teď v noci o noze vím, ale mohlo by to být horší. V pondělí jsou Pardubice na bruslích a doufám, že budu fungovat dostatečně, abych si je mohl zajet.

Přesněji cosi připojené k programu pražského maratonu. Prostě jedna z doplňkových akcí, které mají úkol v lepším případě zviditelnit nějakého toho sponzora, v horším prolít nějaké peníze od sponzorů a vykázat nějakou činnost.

Jak je vidno, ani jeden z účelů není moc zajímavý. Pro bruslaře.

Takže co se to dělo ?

Dorazil jsem chvíli před startem a kochal se. V první řadě davy bruslařů, kterým není líto dát 250 peněz za projížďku ve Stromovce. V druhé řadě lesem reklamních cedulí, vyplňujících každé volné místo kolem tratě. Ve třetí řadě trasou, které se už nějakou dobu nemění. Ač je ve Stromovce cestiček plus minus milion, jede se stále stejnou trasou. Do ní jsou vecpány jednou dlažební kostky a dvakrát pás dláždění.

No co byste za ty peníze chtěli, ne ?

Takže se potuluji kolem startu, sleduji sambovou hudbu (opelichané kostýmy, nenápaditá choreografie a tanečnice bez prsou a zadku) a snažím se nějak zabavit. Potkávám pár známých, před některými se raději schovávám a předstírám, že telefonuji.

Blíží se start a do první řady se staví rychlobruslaři. No, ti aby někde chyběli. Chaosu napomáhá moderátor, který chvíli mluví o nesoutěžní jízdě, aby o větu později nazýval jízdu závodem. Ne že by to nebylo jedno. Takže všichni se tak nějak řadí ke startu, rychlobruslaři přijíždějí tradičně zepředu jako poslední a vytlačují dav o krok za sebe. Výsad pro výjimečné naděje sportu není nikde dost.

Start a jedeme. Oni jedou. já stojím na rohu a fotím. Po průjezdu pár desítek bruslařů se řadím do fronty a přidávám se do davu.

O chvíli pozdějí přišel svah u Planetária. Kopeček nula celá nula nic, ale stejně uprostřed seděl bruslař s rozbitým čelem. Spíš bych vsázel na střet s nějakým neumětelem, který se na klesání metr na kilometr rozbil či zazmatkoval. Prostě bruslaři neumí bruslit. Možná tak rovina. Ach jo.

Pak už jen poklidná projížďka. Až k dlažbě. Vracíme se zadem na výstaviště ohrazeni zátarasy a cedulemi sponzorů, hnaní jak dobytek na porážku. Eeee… do cíle.

Všichni si mohou dát ještě jedno kolo – kašlu na to. Fotím dojezd šťastných lidiček do cíle a nechápu.

Trasa na houby. Startovné. neměřené. Rychlobruslaři, co stejně vyhrají. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Obdivuji všechny, kteří našli nějaký smysl v účasti na této akci. Čest jejich hlouposti.