TiK

A je to tu zas. Před pár lety jsem si kdesi v koleni obrousil kus chrupavky. Léčba trvala přes tři čtvrtě roku a pomohla. I když tam vyšel impuls pro dělení sportu mezi brusle a kolo. Vlastně když nejde půl roku noha ohnout v koleni, je to docela silný zážitek.

Teď znovu. Z ničeho nic. Napřed tlak, pak bodavá bolest v koleni. Zatím to jde rozhýbat. Návštěva na ortopedii a – chrupavka ošoupaná, dře se to tam. Zatím prášky, léčbu vymyslíme. Ale nepočítejte se zázraky. To se  hned za krkem usídlí strach. Strach, že tahle cesta na kole je poslední. Že tahle lavička na bruslích – a dál už žádná nebude. Že bruslení, dřív můj smysl života a po něm kolo – prostě nebudou.

Už jsem si tímhle prošel minule – a lehké to nebylo. O to větší radost, když se to vrátilo k normálu. Dnes je mi o deset let víc. Tělo se hůř, pokud vůbec, regeneruje. Vše je takové… definitivní. Snažím se to nepřipouštět a věřit, či spíše doufat, že to ještě půjde. Ne, nevěřím v zázračnou pilulku, po které mě nic nebude bolet. Ale doufám, že pár injekcí (v lepším případě) či operace (ta nejhorší varianta) mě ještě na pár let udrží v pohybu. Tak ještě alespoň na čtyřicetpět, kdyby to šlo. Prosím.

Nepotřebuju super sportovní výkony – na ty mladší stejně nemám a už nikdy mít nebudu. I tohle zjištění před nějakou dobou zabolelo. Ale že mi zůstane nějaký oblíbený sport. Nechci zbytek života hrát jenom pool nebo petangue.

Obávám se, že za nějaký čas bude tou metou alespoň bezbolestně chodit.

Zatím se šetřím. A doufám, že tahle jízda nebude poslední.

Ano, nějaký messenger na kole to napálil rovnou do davu a tuhle paní to rovnou zulo. A vůbec se jí nechtělo vstávat – což se nezměnilo ani příjezdem záchranky.

Jel jsem zrovna kolem a tak jsem se rovnou zapojil. Soukromně bych tipnul zlomeninu stehenní kosti – takže docela hnus.

ale to až ke konci.

Napřed jsem se protáhl na Letné. Na slalomu byl D, kterého jsem tak rok neviděl – a jak přiznal, podobnou dobu nestál na bruslích. Trochu jsme pokecali, ale radši jsem se šel uklidit na lavičky.

Chtěl jsem napsat, že jsem měl radost z jednoho odjetého triku – ale teď si ani za zlaté prase nemohu vzpomenout, co to bylo. Tedy – vzhledem k bruslím jistě něco soulového. Ale fakt nevím. Radost z toho, že to tam tam (stále) napoprvé zůstala…

Pak přišlo první z řady nedobrých rozhodnutí. Street. Kostelní dolů (vzhledem ke stavu koleček a ložisek už ani netřeba brzdit) a přes Štvanici na Florenc. Metrem na Budějovickou a zvolna zpět. Stokrát jetá trasa, nic nového. Ehm.

Přes Nuselák a na I. P. Pavlova uhnout a sjet k Muzeu. A tam to přišlo. Ulice Bělěhradská/Římská. Napřed jdou koleje prostředkem silnice, pak silnice uhne a kole jdou rovně. A vždycky mezi nimi byl asfalt. Ne moc kvalitní, ale byl. Odhadem tak před měsícem jsem to jel naposledy. No a tentokrát tam byl štěrk. Prostě asfalt skončil a pokračoval štěrk. Malý, sypký, zkurvený štěrk. Po tmě skoro nerozeznatelný od asfaltu.

Že je něco moc špatně jsem si všiml až ve vzduchu. Že bude hůř jsem si uvědomil krátce po dopadu (podle GPS rychlost kolem 27km/h). Zaryl jsem to tam nepěkným způsobem.

Fotky až z domova – na ulici se mi to moc fotit nechtělo. Vypadám jak po zásahu brokovnicí.

A stručně řečeno – tohle překvapí a nasere.

Zbytek cesty už jsem dojel na autopilota.

A už mě to ani moc nebavilo.

Čistá rovina, pár kamínků, brusle, 30km za hodinu. Nějaký z nich se mi připletl pod kola.

Loket, stehno a břicho jsem už nefotil :)

PS. Rameno, kterým jsem to brzdil mě bolí, i když není odřené.

http://vimeo.com/6015990

Odpoledne

jsem se mihnul na Letné. A protože se mi to stává často, opět jsem volal sanitku. Jeden francouz upadl (pěšky) ze schodů a měl starosti, jestli a kam dojde. Nakonec jsme se nějak dohodli, sanitka přijela a naložili ho. ¨Pak už jsem neměl moc času, takže další třičtvrtě hodina byla velmi hektická a plná všech možných triků v co největší rychlosti. I přes tropické počasí se infarkt nedostavil.

Doma jsem ještě dal dohromady druhé brusle – na sobotní závod na dálnici – tentokrát legálně. Docela si zahrávám s myšlenkou, že se zaregistruju a od deseti si zazávodím. Věřím, že atmosféra dálnice, osvětlení a bruslařů bude velmi zajímavá. Možná až magická.

A druhé brusle řeší včerejší dilema.

A právě jsem dokončil registraci. Chtějí moc informací, skoro i číslo bot. Obávám se, že jediné korektní je přezdívka – ostatní je “založeno na reálných událostech”.

Večer

Od Stromovky přes Palmovku a Strašnice  na Zbraslav a přes Pankrác zpět. A to jsem jistě na něco zapomněl.

Bodově:

• V tunelu pod Vítkovem, resp. na jeho konci, číhala hlídka MP. Než se zvedli z trávy, byl jsem pryč.
• Kolem půlnoci na trávníku v Legerově si nějaká rodina zaparkovala auto na na tom půlmetru trávy co tam je a užívala si tam pikniku.
• Na nuseláku jsem doufal ve vítr do zad. Celou dobu vanul proti mě – a ještě na obzoru počasí přidalo pár blesků.
• GPSka měla vybité baterie.
• U Hradčanské jsem potkal kolegu bruslaře. Užíval si street, ale bohužel mě nezaregistroval – takže spříště nemám s kým jet. Zase.
• Odvykl jsem si sledovat noční ulice. Nápad na článek.
• Užil jsem si to a těším se na další noc. Ideálně hned zítra.

Letna žije tímhle.
http://zpravy.idnes.cz/mladici-se-poprali-na-letenskem-metronomu-jeden-shodil-druheho-p7x-/krimi.asp?c=A100520_204136_krimi_hv
fámy kdo, proč a jak to byl nabíraji až neuvěřitelné rozměry. Pamětníci vzpomínají, jak náckové chodili tlouct skejťáky …
Nakonec to ale přineslo odpověď na otázku, která trápila několik generaci letenských jezdců: dá se to skočit ?

Aktualizace

Tak oni byli dva. Ten druhý to nedal….

Odpoledne (spíš v podvečer) jsem se byl protáhnout na bruslích. (No, pravda, jel jsem za V. do hospůdky, ale to je jedno :).

Půjčovna byla zavřená (cedule do šesti), hospoda vedle pár minut před zavíračkou pro nedostatek hostů. Bylo kolem půl sedmé. Ne že bych se při tomhle počasí divil.

Vrátil jsem se na Stalina a po pár grindech jsem si hrál s 360kou ze tří schodů. Normálně, switch, fakie… A pak jsem jako McGyver z proutí postavil malou konstrukci, přes kterou jsem to točil.

Problémy byly dva: psychika a rozmoklé spáry mezi dlaždicemi. První mě brzdilo, druhé se mnou párkrát prásklo o zem.

Nakonec jsem se dostal na výšku jednoho metru – tedy pod schody. Takže odraz kolem 60cm nahoru, dopad z metru. Pár 360 dopadlo strašně: dopad na jednu nohu, přetočení… děs a hrůza. Nakonec jsem si chtěl skočit jen tak přes pár dlažek na zemi, na výšku tak s bídou dvacet centimetrů.

Křup.

Něco ve stehenním svalu.

Hm, to nic.

Znova.

KŘUP.

Bolest.

Nadávám si do blbců, protože víkend bude pěkně našlapaný a zranění je to poslední, co potřebuju. Tak nějak divně to bolí uvnitř svalu, tuhle bolest neznám. “Ahoj, já jsem tu nová, budeme kamarádi ?”. Ne. Odjíždím na zdravotní pivo a pak zvolna domů.

Tyhle nezaviněné (=nedělal jsem nic mimořádného, abych si natloukl) beru vždy jako ohromnou zradu mého těla, které jinak funguje, jak má (klep, klep). A ještě horší jsou návraty – nevím, ve které chvíli mi část těla vypoví poslušnost a z nějaké nevinné situace půjdu k zemi.

Sakra.

Doma masáž, vana s horkou vodou.

Zatím to jde.

Uvidím, s čím se zítra vzbudím.

Já se jednou bruslit naučím. :) A to jsem zvládl najednou …