TiK

Že je podzim ?

Zmrzlina koupená cestou domů netaje a nekape na prsty.

A ještě písnička (proboha, “klip” ne), která mě pravidelně na podzim rozbije. A to hiphop moc nemusím…

byla úspěšná tak napůl. Vadu uznali, ale nemají ty samé brusle. Což je u červených semišek, na kterých jsem si zakládal, docela zásadní problém. Po víkendu jdu do inlinespecial dohodnout, co dál. Lákají mě karbonové boty, ale 6kkč je za botu dost.

Uvidíme.

Po delší době opět na chvíli Letná. Objevila se A. , kterou jsem už také aspoň rok neviděl. A ptala se, kdy budou závody. Před čtrnácti dny…

Povozil jsem se na zídkách. Krátce, ale intenzivně. A jel domů.

ale tohle uložení vypadá zajímavě. Otázka je, kolik to vydrží.

Na downhillu za ním ještě dlouho víří uschlé barevné listí…

Po nějakých drobnostech na Žižkově jsem tam prásknul s batohem do kouta, nazul brusle a pustil se do města. První část mi zpříjemnil telefonát s M, během kterého jsem urazil cestu z Jiřího z Poděbrad přes Flóru kolem hřbitovů na Strašnickou. S komentáři typu “hele, já se s tebou zakecal, stojím uprostřed křižovatky a netuším, odkud mi padne zelená” přes popis míst a troubení aut. Na minuty jsem to nepřepočítával (a z logu telefonu to nevidím), ale byl to fofr. Odtamtud již volnějším tempem na Náměstí bratří Synků. Něco silnice, něco chodník, sem tam někdo zatroubil.

Tam druhý telefonát, který mě bavil při přesunu z bří Synků osmnáctkou kousek pod Pankrác. Pankrác kolem obchodního centra a směr park. Fontánu jsem dnes vynechal (mimochodem, jsou tam pěkná místa na focení. Však už se plánuje) a jel kolem České televize. Je to vlastně jen o kousek dál, než jezdím obvykle, ale je to výrazně rychlejší cesta. Tedy rychlejší: jede to rychleji. Na vzdálenost je to naopak delší. Ale jak jsem psal – rychlejší, přehlednější a s lepším povrchem. A s několika přechody, které se dají v plné rychlosti skočit.

Cestou jsem o místní samoobsluhy vyděsil pár důchodců. Asi se tam nic takového jako já neděje. nebo ne moc často.

Na Pražského povstání mi padla zelená na semaforu, tudíž jsem ani nepřibrzdil a pokračoval k Vyšehradu. Zídky dnes nelákaly a tak přes Nuselský most na I. P. Pavlovu. Dopravy bylo nemnoho (na nedělní večer) a tak nebyl důvod obtěžovat chodce na chodnících.

Zelenou jsem chytil nad i pod Muzeem a plynulá návaznost na Václavák byla moc fajn. Prokličkoval jsme (omlouvám se jednomu cizinci za skoro infarkt – ale to, že si mě všimnul tak těsně nepovažuji za svou chybu) a od Národního divadla jsem se odvezl na Vypich (třetí telefonát).

Kolem rozebírání pódia po včerejších Kabátech, přes Ladronku (jo, nějací dva rychlobruslaři se zase rozháněli přes celou cestu) a sjezd přes Strahov na Dlabačov. Na sjezdu jsem si v plné rychlosti skočil asfaltovou záplatu. Napřed skákej a pak přemýšlej. Musím se kouknout, jak je vlastně dlouhá, ale hrubým odhadem to ke třem metrům bude. Už nějakou dobu si říkám, že na výjezdu jsem čím dál mně opatrný a čím dál víc spoléhám na to, že tam bude místo na traverz přes silnici a dobrzdit to na chodníku. Nechci přemýšlet, co se stane až tam to místo nebude (autobus ve stanici nahoru i dolů, hustá doprava a na hlavní také nějaká zácpa). Nebude to nic veselého.

Drobná gestikulace na PČR aby uhnuli (uhnuli) a směr Hrad. To už bylo v klidu a v pohodě, techno/trance ve sluchátkách bylo nahrazeno chill-outem v podobě Tiché dohody a já se jen vezl.

Na Letné nikdo nebyl a protože mě už pobolíval kotník, jen jsem to otočil a dojel domů. Plus minus 30km příjemné jízdy na bruslích městem.

Podzim. A jak jsem si toho všiml ? Poměrně jednoduše. Když jsem během streetu z Letné nastoupil o půl osmé do tramvaje s tím, že si dám street z Řep, v osmi byla tma. Úplná.

A jak jsem se tam dostal ? Po lehkém rozježdění na Letné (sakra, měl bych více skákat. Nějak mi to nelítá) street přes Štvanici a Masaryčku. Docela jsem si užíval kanály a spáry na hraní si s bruslemi – stoosmdesátky a lehké blbnutí v jízdě na čemkoliv, co bylo po ruce.

Přes Národní (na to, že se tam nesmí jezdit je tam pár zídek slušně navoskovaných) k Andělu. Tramvaj do Řep a přes sídliště a Bílou horu na Vypich.

Chvíli jsem pozoroval monstrózní stadion na Vypichu postavený pro koncert Kabátů. Pak jsem ale jel jinak: spojkou ke Střešovické nemocnici, kousek před ní uhnout a sjet do Veleslavína. A odtamtud na Bořislavku Kladenskou. Měl jsem dojem, že to nejelo moc rychle, ale podle toho, kolik MP3 odehrálo to fofr byl.

Na Bořislavce vzhůru na Evropskou. Bohužel jsem hned na prvních semaforech chytil červenou, takže jsem nenabral dostatečnou rychlost, abych na rovince u Diplomatu jel ještě před dopravou. Škoda a na chodník. Na Kulaťák jsem dojel stejně po silnici.

A to bylo celé. Velmi příjemné. A musím dát i další trasy ze Zličína (Plzeňskou atd.) – stýská se mi po nich.

Nefunguje

1. obrázek v hlaviččce
2. trvalé odkazy
3. publikace z Nokia Lifeblogu

Stálo to za to ?

V Praze jsme divní. Nespolečenští, uzavření. To si říkám pokaždé, když jedu do Pardubic či do jiných měst na inline akci.

Ano. Tentokrát to byly poslední (??) letošní Pardubice na bruslích – společně s Aegon modrou jízdou, což byl pražský průser. A že to dnes bylo sakra jiné.

Ale postupně. Do Pardubic jsem odjel vlakem. Na Hlavním nádraží sice mají nové odbavovací centrum, ale prodali mi lístek z stanice, odkud nebylo možno odjet a až ve vlaku jsem si všiml, že na zpáteční také zapomněli. Takže jsem proti benzínu neušetřil, ale zase jsem nemusel sledovat dopravu a neusínat za volantem…

Do Pardubice jsem přijel brzy a byl čas na projížďku kolem Labe a ke Kunětické hoře. Volným, relaxačním tempem, na sluníčku, po kvalitním asfaltem. Nirvána.

Projel jsem se městem a pomalu zamířil na místo srazu: k aréně. Tam už bylo dost lidí a do startu to ještě zhoustlo. Celkový počet bych si tipl někam k tisícovce bruslařů.

Program zahájil Tóča (ještě aby někde chyběl) a žonglování. Plus autogramiáda Sáblíkové. Nejsem si jist, ale skoro to vypadalo, že na rozdíl od Prahy jela celou trasu. Ale možná se pletu.

Jízda začala těsně před setměním. A proti obvyklým trasám Pardubic se jelo jinak. Malováno odhadem, snad aspoň trochu přesně. Trasa mi vyšla na 10km, subjektivně byla delší.

Ale jelo se. Jelo se rychle, přestože se nezastavovalo, dav se příliš netříštil. K atmosféře hodně pomohl i výběr hudby – té mých do uší, samozřejmě.

Výborná atmosféra, schopní bruslaři, dobrá hudba – co více si přát ? Bylo to super. Zcela spontálně se zabraly nejen dva pruhy, ale i protisměr. Řidiči tu chvíli počkali, nikdo z toho neměl problém a všechno šlo. Organizátory jsem viděl jen občas – na bruslích uměli, ale  věděli, že jede dav a zbytečně ho neomezovali. A když byl nějaký problém či překážka, nějaký organizátor se vždy objevil.

Když už to vypadalo na zatáčku zpět na parkoviště, změnil se směr a jelo se ještě přes vodu a místy jsem byl překvapen, jaký to byl fofr. Ne že bych nezvládal, ale takhle rychlou organizovanou jízdu jsem snad nezažil. A to není v žádném případě stížnost.

Na zopakování programu z před startu jsem už nečekal – lovil jsem vlak zpět do Prahy.

Cesta bez problémů – snad až na to, že jsem musel většinu cesty drbat Agátu – fenku neurčité rasy, ale ohromně smutných očí :)

V Praze jsem hned na peronu nazul brusle  s skrze nové Hlavní nádraží jsem odjel přes Hybernskou, Příkopy, Staroměstské  a Letnou domů.

Stále jsem ještě vyplavoval adrenalin a další hormony z jízdy, takže i Praha byla skvělá.

Výborný den, výborné bruslení, skvělá atmosféra. Co si bruslař může přát víc ?

Byl. Byl příjemný, zúčastnilo se mnoho lidí a já udělal dost fotek. Reportáž se chystá pro magazinline.