TiK

V minulosti to bylo bez zábran, chápeš? Bylo to bez starostí a všechno bylo jako první jízda. Tam, kam jsi jel, tam nikdy nejel nikdo jinej

Moje město

Bruslím městem. Mým městem. Po trasách, kde znám každý obrubník. Vidím stopy kol z minulé jízdy a vím, proč jsem uprostřed cesty musel brzdit. Kdy jsem tu jel poprvé. Naposledy. Pamatuji si.

Občas, když mi záblesky slunce oslepí oči, vidím vedle sebe další bruslaře. Bruslaře, s kterými jsem projel snad všechny ulice v Praze. Slyším svist jejich bruslí, jejich smích i nadávky. Někde, občas. Prchavý dojem, že nebrázdím ulice sám. Ale o pár metrů dál se vidím v nablýskané výkladní skříni sám. Sám v davu chodců.

Snažím se vzpomenout, na kolik z bruslařů jsem už zapomněl. Co všechno jsem už zapomněl.

Byl jsem král a město bylo moje. A já jeho. Nikdy a nijak mu nedokážu splatit zážitky, které mi dopřálo ve svých ulicích. Neskutečně intenzivní i intimní vztah. Ne, neskončil, ale roky upadá. Vytrácí se. Měníme se. Oba.

Kde jsou dávní bruslaři? Někteří nepřežili svůj život, někteří odešli. Občas někdo zůstal. Už ne jako král. Jen jako někdo trpěný. Lapený v pasti dlažby, příkazů a zákazů. Nařízení. Vyhrazených míst. Svého života. Také se mění.

Moje město. Bývalo přátelštější, známější. Opuštěnější. Cesty, důvěrně známé z bruslí jsou najednou vydlážděné. Tam, kde bývala oprýskaná zeď, září skla obchodů. Kdysi prázdné ulice jsou zaplněny davy turistů. Náš vztah je pryč. Už nerozliším, kterým městem právě teď jedu. Pardubice ? Boleslav ? Praha…

Moje bývalé město.

Měníme se.

Škola, základ…čeho ?

Upozornění: tyto stránky nesouvisí s www.pujcovna-bruslí.cz. Pokud jste se tu objevili, je na vině možné staré přesměrování z původních stránek.

highschoolmusicalinlineskates_thumb1 Během odpoledne v půjčovně jsem byl svědkem návratu frekventantů kurzu inline bruslení. Sakra práce.

Lidé po minimálně pěti hodinách výuky. Nevím, jestli byl problém v nich, v učiteli nebo byl prostě špatný tlak. Ale po intenzivní výuce stáli v “A” postoji (nohy vedle sebe), netušili, jak se odrazit (ne, jako na ledních se zoubky to opravdu nejde), na miniaturním kopci (půl metru výšky na 20metrů délky, dlouhý bezpečný dojezd.) nedokázali sjet.

Co hůř: ne nedokázali – ani to nezkusili. Bezradně stáli “nahoře” a raději se od instruktora nechali po jednom svozit dolů. Ochráničovaní, ohelmičkovaní. Pokud se dostali do dosahu plotu či jiné pevné stěny, vrhali se na ni a jen ručkováním se posouvali dál. Brusle spíše překážely.

Výjimkou nebyly případy(i), kdy lidé z kurzu po několika hodinách stáli na mírném svahu, a snažili se jet vpřed do svahu. Ale jen šoupali nohama vpřed a vzad – protože základní odraz (nohu vytočit o 10-90 stupňů a odrazit se) jim buď nikdo neřekl nebo to prostě nepochopili.

Nebo jsou standardy kurzu nastavené příliš nízko ? Mezi řečí tam padlo, že přešlapování dopředu se bude řešit až další den.

Pro koho kurz inline bruslení vlastně je ?

Pro “instruktory”, kteří na tom tak maximálně vydělají ? Pro “bruslaře”, kteří, ukolébaní falešným pocitem bezpečí (a chrániči a helmou) myslí, že bruslení nebolí ? Dostupný adrenalin pro všechny bez jakéhokoliv rizika ?

Posedlost odborností. Prostě nemohou koupit/půjčit brusle a jít to někam zkusit. Potřebují certifikovaného instruktora. Nemohou to zkusit, zeptat se kolemjedoucího. Musí jim to být vysvětleno ve shodě s metodickým pokynem. A v neposlední řadě jsou kurzy bruslení byznys.

Mimochodem – probíraná teorie na kurzech. Neslyšel jsem všechno, ale – za tohle jsou lidé ochotni platit ? Rozebrat brusli, vyměnit ložisko ? Pochopím kohokoliv, kdo to zkusí a uspěje. Pochopím kohokoliv, kdo to zkusí, selže, odnese do servisu a nechá si to udělat. Ale platit za to, že mi řeknou, že mám zatočit šroubem (popsané v manuálu k bruslím) ? Co ? Stejně následuje jeden ze dvou zmíněných scénářů.

Lidé platí za něco, co by sami mohli vyzkoušet a zadarmo.

Co takový kurz produkuje ?

24aerobic0091_thumb12 Bruslaře ? Těžko. Osoby, které jsou snad nějak schopné jet po rovině. Zabrzdit či mít brusle dostatečně pod kontrolou na to, aby nikoho včetně sebe neohrozily těžko. Viděl jsem výsledky a přesto že to snad nebyl reprezentativní vzorek, byl to tristní pohled.

Výsledkem jsou postavy, které plní stezky ve Stromovce, na Ladronce či jinde. Základní postoj, velká nejistota a sebevědomí “já byl na kurzu, já to umím”, které u některých jedinců vede do fáze dvě “já byl na kurzu, jen já to umím správně a musím vám ostatním vysvětlit, jak jste to dělali špatně”. A někdy i další fáze.

Postavy, které jsou spokojené na rovné cestě odnikud nikam. Nikdy nejely z kopce, nikdy nemusely řešit nenadálou krizovou situaci. Která mimochodem naučí více, než jakýkoliv kurz (poznat chování bruslí v extrémních situacích je neocenitelné pro jakoukoliv další bruslařskou kariéru. I když je to stylem, který “beztrestně projde jednou za život”). Stejně jako pár pádů. Jistě, bolí to – ale o to je větší důvod se jim příště vyhnout. Ideálně rozborem v hlavě, co bylo špatně, co příště řešit jinak. Prostě si to čekání na sanitku nějak zpestřit :)

Co dál ?

Uvažoval jsem nad kurzy “Brusle jako dopravní prostředek” – jízda po městě, obrubníky, chodci – prostě bezpečně se dostat z bodu A do bodu B bez ohledu na to, co je mezi nimi.

Mělo to být pokračování základního kurzu.

Ale když vidím, co ten základ produkuje po dvou dnech kurzu, říkám si, že na tohle nemám nervy. Ani chuť. A raději budu příležitostně stát v půjčovně a s úsměvem vám podávat brusle.

PS:

Jsem majitelem průkazu “Instruktor inline bruslení”, vydaném organizací akreditovanou Ministerstvem školství k tomuto.  Na rozdíl od mnoha, kteří tyto služby nabízejí.

Obrázky jsou pouze ilustrační.

Jak si sáhnout na dno a možní ještě kousek dál

Intermezzo I

Ráno. Studené, kalné. Slibuje všechno možné, jen ne sucho či bruslení. Zamračené nebe courá mraky nízko nad krajinou. Přesto vyjíždím. Hradec, Dvůr Králové nad Labem a konečně Žirecká Podstráň. Gps mě navádí přesně na konec prvního měřeného úseku, takže ho projíždím autem na start

Král Zvičiny.

Honza z ladronka.cz zorganizoval závod. Loni prý projížďku, letos tři měřené úseky, dva do kopce. A přejezdy mezi nimi bylo možné zrealizovat jak na bruslích, tak zajištěným autobusem. Organizace na jedna.

1. etapa.

Časovka. Rovina. První děti, pak dospělí. Délka zhruba 3km, jedna cesta s větrem v zádech. Výhled na modrou oblohu na jedné straně, na druhé černo.

2010-05-15_13-36-48_150520101874 2010-05-15_13-36-18_150520101873 2010-05-15_14-18-56_150520101875

Jelo se výborně a je škoda, že data z GPS (která hrdinně protestovala proti své funkci celý den) se ztratila. Škoda. Takže rychlost by byla jen odhadem a přestože s po větru to byl moc fofr, průměr vychází někam k 20km/h.

Myslím že všem se jelo dobře – kromě dvou děvčat, které trochu prohnal traktor. Tedy – on nespěchal, ale ony z něj byly poněkud nervózní.

2010-05-15_14-20-14_150520101878 2010-05-15_14-19-52_150520101877

Přesun 1

Kdo chtěl autobus, jel autobusem, ve čtyřech jsme se vydali na start další etapy na bruslích. Občas to bylo trochu do kopce, ale zatím sranda. Kdybych jen věděl…

2. etapa

Lenoši vystoupili z autobusu a nastalo první peklo.

zvicina2

Samotné etapa začala u symbolu kávy :) Bohužel byl opět výpadek signálu, takže je tam jen první a pár posledních bodů. Ale to převýšení chybou není.

Tam jsem si poprvé sáhl poměrně hluboko, chtěl zahodit brusle do lesa, sednout si na pařez a kochat se krásou přírody.

Bušící krev v uších, nohy z olova a pocit nasranosti, který mě nutil udělat další krok a skluz. A další. Nic než čirá nenávist ke kopci mě nepoháněla. Pečlivě vybranou hudbu jsem ani nezapnul. Jen já a kopec. Žádná přestávky, jen další metr za metrem. Zatáčka, kus roviny a znovu. Přece to nevzdám, nezahodím. Obsese. Ještě za jednu zatáčku a pak si lehnu do trávy. Aha, ještě jednu. Kopec ? No a. Jednou to musí skončit.

Skončilo. Konec etapy. Rovina, ale nohy se odmítají rozjet. Šlapu zelí, nejede to. Opravdu ? GPSka říká rychlost 40km/h ? Aha, on tam byl sjezd. Nevím. Vnímal jsem jen ten neustálý kopec, zpupně se tyčící předemnou. Nenávistně se šklebící: “ty sem nevyjedeš”

2010-05-15_15-27-50_150520101880 2010-05-15_15-30-02_150520101881

Přesun 2

Malý, ale rychlý sjezd. Poplácání po ramenou od pár lidí “slušně ti to jede” je největší uznání.

Etapa 3

Tady skončila sranda. Úplně.

zvicina3

Klikněte si na obrázek, podívejte se na převýšení. Ano, jde to.

Další metry. Ve výhledu se šklebí asfalt. Pokud pohled sklouzne dále do stráně, v dáli si všimnu těch prvních. Kdesi nahoře. V oblacích. Pomáhají si hůlkami a jde jim to o poznání lépe. Šmejdi. Jak to, že jsou tak vysoko ? To fakt nemám žádnou fyzičku ? Na tomhle pitomém kopci ? Proč se tu plahočím ? Kašlat na to.

Metr za metrem.

Na několika místech to vzdávám, odbočuji do trávy a místo bruslení jdu. A jsem za to rád. Vracím se na asfalt, mokrá kola z trávy kloužou, nepříčetně zabírám a získávám rychlost. Na pár metrů. Zpomaluji na rychlost chůze. Ještě pomaleji. Metr za metrem. V některých chvílích vidím celou cestu předemnou jako jizvu v louce – směje se mi do tváře. Z pod helmy mi už dávno tečou proudy potu, zatímco ruce jsou zmrzlé větrem.

Další metr.

Rovinku nevnímám. Jede to o něco lépe, ale přílišný rozdíl nevidím.

Cíl.

Konec. Nezpomaluji a mířím k autobusu, který nás čeká na posledních pár desítek metrů opravdu mizerného asfaltu. Svlékám oblečení (to jsem všechno vypotil já ?), beru si suché a jdu se protáhnout ven. Kdyby mi teď ztuhly nohy, umřel bych.

2010-05-15_16-41-48_150520101888 2010-05-15_17-46-52_150520101905 2010-05-15_16-43-34_150520101892

Vyhlášení

Zvičina, 671 metrů nad mořem. Otvírá se první sud piva, jako řidič je v duchu i nahlas proklínám. Zamluvený salonek v chatě, nějaké jídlo. Mimochodem, jídelníček, z kterého by se Polreich oběsil na nejbližším stromě.

První dostávají ceny, zbytek věcné. Končím na osmém místě z dvaceti startujících. Pár jich do cíle nedojelo vlastní silou – ti se nepočítají do losování cen. My ostatní jsme Králi Zvičiny. Ani nevím jaký je to pocit. Držím hrnek s čajem a snažím se koncentrovat na plánovaný downhill.

2010-05-15_17-38-22_150520101897 2010-05-15_17-39-14_150520101899

Jdu se protáhnout před boudu. Na kraj vysvitlo slunce, fotím co se dá. Lepší, než zakouřená hospoda.

2010-05-15_17-46-42_150520101904 2010-05-15_16-52-12_150520101895

Plány na sjezd berou za své – nikomu se nechce. A já nechci zdržovat doprovod, který by se mnou musel jet. Škoda, čekalo by mě něco kolem 12 kilometrů stále lehce z kopce. Ale nakonec v polovině jízdy autobusem začíná pršet a jsem nakonec docela rád, že jsem na sjezdu netrval.

Intermezzo II

K auto se vracím krátce před půl sedmou. Hepa začíná o půl deváté. Nakládám kolegu směr Hradec a vyrážím. Posílám Z smsku, že to asi nestihnu.

Přes stošedesát kilometrů. A v osm vystupuji v Podolí u Žlutých lázní.

Hepa Blade Night

První letošní jízda.

hepa

Na to, jak je hnusné počasí, přišlo dost lidí. A o slovo se přihlásil nový mediální partner – rádio City. Na to lze reagovat jen odkazem na tenhle článek na musicserveru.

2010-05-15_20-29-00_150520101908 2010-05-15_20-29-42_150520101910

Po odpoledni jedu spíš automaticky, ale občas to proložím nějakou blbostí. Nepotřebuju jako Tóča exhibovat před nejhustším davem.

Rádio je opravdu nesnesitelné. Beru si sluchátka, mikinu zatahuju jako Kenny a přestávám vnímat okolí více, než je nutné.

Občas prohodím pár slov s některými známými, ale jinak se držím  vzadu a pomalu a v klidu odjíždím těch dvanáct kilometrů.

Závěr.

Ležím ve vaně plné horké vody. Husí kůže, chvějící se svaly. Dneska toho byly opravdu moc. Ale bylo to dobré. Sáhl jsem si na dno. A šlo to.

Skoro jsem byl ekologickým aktivistou, yeah!

Rok se s rokem sešel a přišel opět čas na nátlakovou akci skupiny sice malé, ale dostatečně hlasité na to, aby tvrdila, že ona ví, jak je to nejlepší pro ostatní. Resp. „tady jsme a chceme …“.

Jejich požadavky na vypracování dlouhodobé koncepce jsou ještě rozumně znějící, žádost o zprůjezdnění Pařížské v obou směrech pro cyklisty už je něco, s čímž můj zdravý rozum nesouhlasí.

Parkující auta z obou stran a uprostřed něco málo prostoru na jízdu v jednom směru. Takže vyházet desítky parkovacích míst v centru, aby tam mohlo pět a půl kolaře za den projet.

Ale co. Důležité je to vidět politicky, Halík.

A právě slovo politika se objevovalo často. Od několika zmatených propagátorů s letáčky na zádech až k pódiu, odkud mnohokrát zaznělo, že je třeba jít na věc více politicky.

Jednou z metod prosazování různě nesmyslných nátlkaových požadavků na magistrát jsou i cyklojízdy, z toho jarní a podzimní jsou velké – ve smyslu koordinace s policií, magistrátem a oficiáními uzavírkami města.

Letošní akce startovala u Rudolfina. Krátce po příjezdu jsem zjistil, že s tím svým eko-aktivismem budu muset něco udělat. Nemám správný aktivistický image, růžové kolo po dědečkovi a neměl jsem helmu. Zato jsem ale nešlapal po strádajících trávnících, nešplhal na stromy a nejezdil skrze záhony květin na rozdíl od přítomných alternativců.

Další skupinou protestujích byli „pro“ a „wannabe pro“. Obojí v elastiku s helmou, ti víc pro měli i kolo od bahna, na dresech reklamy existujícíc i vytoužených sponzorů.

Bez ohledu na bike vyznání bylo v davu dosatek idiotů, kterým nečinilo problém bez varování zastavit a začít se kochat krajinou, případně fotit autoportréty. Takový ten emo styl – foťák nad hlavu, patku do očí a cvak. Bez toho, že by se podívali za sebe, kdo tam zrovna za použití všech sila zastavil pár milimetrech.

Ale zpět k dění.

Na pódium bylo pozváno několik hostů, kteří byli prolustrování, zda náhodou nepřijeli autem (moooc špatné), jakto že nejezdí na kole (méně špatné, ale stále odsouzeníhodné), a čím pojedou domů (podle odpovědi hýkání a odsouzení nebo naopak potlesk a dobrý pocit ze zařazení do toho správného stáda).

Takže všichni podporují cyklisty (moooc dobré), jezdí mhd či vlakem a auto nikdy neměli, neviděli a nejeli s ním. Pokud nějaké vlastnili, tak ho dobrovolně znepojízdnili a odnesli do tříděného odpadu.

To bylo na zblití.

Pak nastoupili dva moderátoři (na bundě nálepka Radio City, takže asi selebrity (to není překlep). Napřed nás pochválili, že máme všichni helmy a chrániče (wtf ?) a pak se četla trasa.

Jelo se z náměstí Jana Palacha na Těšnov, po magistrále (kdo troubí, podporuje cyklisty) kolem Muzea na Pankrác, otočka pod ještě navybudovanými mrakodrapy a zpět po magistrále do centra a zpět k Rudolfinu.

Lidí bylo dost na to, aby se pořád někdo čekalo. Dlouho čekalo. A když se jelo, tak tak deset kilometrů z hodinu. Místo kochání se Prahou bylo nutné sledovat kolo o pár centimetrů vpředu a doufat, že občasný šťouchanec do kola vzadu ustojím.

Poněkud jinou úroveň tomuto zážitku dodala hudba – zatímco někteří aktivisté poslouchali ipod, který zřejmě patří do povinné výbavy i s cool reprobedničkami přidělanými na růžovém kole a otravuje okolí hudbou, dle aktivistického levelu majitele více či méně neposlouchatelnou, do mých uší proudily dlouhá zasněné plochy trance výběru, které při absolutní izolovanosti zvuků okolního světa vytvořili výrazně surealistický zážitek z celé jízdy.

Celé jsem to vzdal u Štvanice a odpojil se z davu.

Myšlenky prezentované Aut*Matem mi blízké nejsou a na projížďku po Praze se jelo pomalu. Takže kromě nasrání několika desítek řidičů, kteří aspoň mohli zastavit a vypouštět splodiny z motoru na jednom místě o pár desítek minut navíc nevidím vůbec žádný užitek.

Takže jsem se nakonec ekologickým cyklo aktivistou nestal. Yeah.

Samožer

aneb rozhovor přes mail se mnou na www.ladronka.cz

Petr Knopp:"Bruslení zůstávám věrný."

15.07.2008 – Zdeněk Pokorný

Po rozhovorech s dvěma mladými rychlobruslaři otočíme tentokrát o 180 stupňů. Našim respondentem je dvaatřicetiletý Petr Knopp z Prahy, většina z vás jej bude spíše znát pod přezdívkou TIK. Je znám svým odporem k závodění, jeho možná kontroverzní, určitě však zajímavé názory si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.   

t2_thumb t1_thumb t3_thumb

Tak začneme hned otázkou na tělo, za jaký jezdíš tým?

Ještě to tak! Společnost lidí, kteří rádi tráví svůj čas na bruslích při rozličných zábavách ať už mezi kelímky, na kopci či na zábradlí se rozhodně týmem nazvat nedá. A tak mi to vyhovuje více.

Od kolika let se bruslení věnuješ?

Má neoblíbená otázka. Protože začnu odpočítávat, kdy jsem začal s kolečkovými sporty (skejt, rok 89), odpočítám brusle (asi o tři roky později) a vyjdou mi strašně vysoká čísla (teď aktuálně 16 let od prvního střetnutí s bruslemi). Těch šestnáct let sice bylo prostřídáno i horským kolem, kulečníkem či skejtem, ale bruslení zůstávám věrný. Ale posun tam je: od agresivního bruslení směrem ke klidnějšímu freestyle slalomu. Tedy – jak kdy…

Jakou značku bruslařského vybavení používáš?

Made in China. Bez výjimky. Ale ze západních značek, které si nechávají vyrábět zboží v Číně nedám dopustit na K2 a kola Labeda.

Jaký je tvůj největší bruslařský úspěch?

Že se stále ještě dokážu postavit na nohy po pádu. Že se na ně dokážu postavit každé ráno.
Ale to asi není přesně odpověď na otázku. A protože přeci jde o to poměřit se s ostatními  a ukázat ceny a měřitelné úspěchy, tak aspoň jeden příklad: před pár lety jsem jel nějaké závody v Mostě.  Jen místo finálové jízdy jsem se jel s místními projet na downhill. A na Freeletné (závody ve freestyle slalomu, freeletna.brusle.info) se podílím organizačně.
Takže opravdu žádně medaile a poháry k oprašování ve skříni.

Zvládáš kromě bruslí ještě nějaké další koníčky?

Kolo, focení, drak, počítače a provozování několika stránek nejen o bruslení. 
Co ti bruslení dává a bere?
Zde bych odpověděl úvahou již publikovanou na brusle.info:
Jen tak na bruslích
Ano. Budu se opakovat jako každé jaro a psát o tom, jak je fajn konečně vyjet na brusle, hřát se na sluníčku a vůbec nemuset spěchat abych nezmrzl jako přes celou zimu.
A jak se tak projíždím Prahou, zjišťuji, že zatímco jsem býval na bruslích její součástí, teď si připadám jako cizinec. Město a cesty, které bývaly důvěrně známé a projeté desítkami bruslí mizí nebo se pokrývají dlažbou. Na zídkách a zábradlích kde jsem dříve zanechal spoustu umělé hmoty z bruslí, vosku a kůže teď hlídkuje soukromá ochranka, které bruslaře nekompromisně vykazuje pryč.
Město mění svou tvář.
Vidím svůj pokřivený obraz v odrazech moderních mramorových a skleněných bank. Svůj osamocený obraz. Protože na ulici o kolegu bruslaře nezavadím.
Stačí ale zajít na více či méně vyhrazené místo, kde je bruslařů plno. Bruslařů ? Doma zabalit brusle, dojít na stezku, odkroužit si pár koleček, sbalit a domů ? O tom je teď bruslení ?
Asi ano. Ale stále doufám, že jsem součástí, jedním z bruslařů. I přesto, že mi ti mladší zdatně vykají.

Jak často trénuješ?

Na bruslích jsem skoro každý den. Ale termín “tréning” bych nepoužíval.

Máš představu, kolik jsi najel v životě km na bruslích?

Co takhle: 16 let * 365 dní krát 10km za den (průměr) = 58400 km. V reálu tak možná o deset- patnáct tisíc méně. Nebo také úplně jiné číslo…

Co bruslařská zranění?

Tělo sroste, ale kalhoty se musí zašívat. Poděkování Lence, že stále zašívá.

Máš nějaké veselé příhody z bruslení?

Zkuste provozovat webové stránky o bruslích a jistě se najde pár komentářových blbců, kteří se o ty veselé historky budou starat průběžně.

Odpověď už asi předem tušíme, ale přeci. Existuje nějaký tvůj oblíbený závod?

FreeLetná (freeletna.brusle.info), Pardubice na bruslích a Opavské noční bruslení. Což až na freeletnou nejsou závody ale srazy a pohodové projížďky.

Do kolika let hodláš bruslit?

Když jsem se ve dvaceti smál, že bolavé klouby ve třiceti jsou daleko, byla to sranda. O deset let později to tak vtipné není. Ale doufám, že to ještě chvíli vydrží.

Chtěl bys nám ještě něco říct?

Formulace otázek (tým, oblíbené závody, úspěchy či tréning) profiluje bruslaře jako natrénovaného tvora ženoucího se týmovou taktikou za přeludem zlatého poháru.
To nejsem a doufám, že nikdy nebudu.
Ale ať už bruslíte jakkoliv, tak vám přeji, ať vám to vydrží co nejdéle.

Děkuji za rozhovor a přeji minimálně dalších 100 000 najetých km!

Jak se stát bruslařem

No ty voe, představ si to. Sem viděl v bedně takovou tu, no, bráblíkovou. A vona jako rychle jezdí, jo? Sem si řek, že teda jako to kolo, jo, co mam vod Mountfildu, jako co sem ho dostal k tomu grilu, jo voe, tak jako už je aut. No jako že už neletí, jo.

No jako že teď letí to to…jako ta..tráblíková. Jo, máš něco na noze voe, a tak to jako jezdí. Hele, s tím udělám dojem ne všecky u nás, né ?

O týden později

Hele, problém voe. Vona jako ta, nó, tamta… no, vona jako jezdí na tom, takový studený svinstvo, jó, led! No ty voe, kde já mám vzít led, ne ? Teď v létě jako. No není každej takovej, jako že se to vezmě všem z daní, tuneláři jedni, a postaví se jim za to jako to místo na led. Stadión jako voe. Ale tu určitě nějak pude. Tuhle Franta říkal, že někde viděl takovej jako obchod, jestli mi rozumíš. Jako s těma, bruslema. Tak já zajdu a to by bylo, abych tý Tramlíkový nedal na prdel. Dyk je to jen žencká, ne ? A co ta může vědět vo tom, jako, bruslení, ne ? Na nás chlapi nemá.

O týden později.

Sem byl v tom šopě, ne. Banda idiotů tam byla. Prostě vůbec nevěděli, vo čem je řeč. Furt nějaká Sáblíková, voe. Znáš to ? Fakt nevím, kdo to je. A furt do mě cpali, že s těma bruslema jako mužu jenom na led a že teď je prej léto. No nemám snad já jako zákazník pravdu ? Mám. Tak jsem je jako vyškolil, jestli mi rozumíš. Že prej co led. Že když chci bejt prostě nejlepší, tak budu bruslit i v létě. Led, neled. Tak mě ti blbci poslali jeko úplně do jinýho šopa. Copak to nemůžou mít pokupě ?

O týden později

Sem byl jako v tom druhým šopu. Sice tam měli cosi jinýho, něž ta Tramlíková, ale prodavač, takovej mladej cápek, tak třicet mu mohlo být, tam dělal frajera. Na mě, jestli mi rozumíš. Co ten mě bude co poučovat, co je to bruslení. Šak vím o tom všechno, ne ? Dyk sem z Prahy, jesli mi rozumíš.

Valil mi do hlavy, že jako nějaké kola. Co kolo, ja nechci kolo. To mam. Že chci brusle. To ho trochu rozhodilo a tak jsem mu musel vysvětlit, že jsem zamlada trénoval tu, Chramlíkovou, a že teď chci ty, jako, brusle.

No co ten začal plácat ? Že prej jako jak chci jezdit a jestli sem na tom stál. No jasně, že sem na tom stál, ně ? V bedně to byl skoro hodinovej pořad, co sem viděl. A že jezdit chci, jako Máslíková. Vytáhl nějaký šmejdy za pět táců a že prej jako jo. Cože ? Měli tam dvakrát tak drahý, takový jako lesklý, a on mě bude cpát levnej šunt, co stejně nemůže prodat ? Vytáhl jsem svou tu, jako, kartu a že mám vysokej limit. Tak ať to valí a nesnaží se poučovat někoho, kdo učil Vlásníkovou.

Už ani necekl a dovalil, co sem si řek. Nějak divně se koukal, když jsem brusle chtěl nabrousit, ale pak mě ukecal, že mi dá slevu, když si to vezmu nenabroušený a půjdu. A taky za víc peněz chci větší ty, jako, ty kulatý, ne. Tak mi dal ty největší, co měl. Vím, jak na něj, ne jako.

Pak sem si vzpoměl, že jako ta Mlázíková má jako takový trenky. Tedy, ne jako moje adidasy s pruhama, ale jako takový přiléhavý, ne ? Tak jsem je chtěl taky. Sice ze mě dělal vola, že ten nee..o..prén či co mít nemužu, protože mi v tom bude jako horko, jo. Sem mu poradil, co že jako prodává teď v tom hicu zimní modely. Však taky přestal plácat a nevěděl co říct. No, prostě jako narazil na odborníka, no.

Druhý den

Sem jako vzal ty všechny věci a že je pudu zkusit. Jo, jako ven. Franta mi našel, že se jezdí v těch, Modřanech. No, stašná prdel, no. Ná jak tu u nás na Žižkově.

No prostě jsem tam dojel a jako do toho vlez. Hele, ty brusle jako fest tlačej, jo. Ale Franta našel na tom, inte..fernetu, že jako teplem, jo. No, dal jsem to na jako ven na slunce. Prostě mi profící se vyznáme, chápeš, ne ?

Ale navlík sem se do toho a jako vyjel. Hele, co ti budu vykládat. Jako ta cesta je plná debilů, jo. Prostě voni si jedou a že by se koukli, jo, že jede jako machr a uhnuli to jako ne. Že je to tam ůzký ? To sou kecy. Prostě když to neuměj, tak co tam lezou, ne ? Hele, jako Franta mi tam to jůtůbu našel voe, nějaký amatéry. Voe, rozháněli se jako rukama, předkloněný, no prostě k smíchu. Prostě takovejma blbostma se zatěžovat nebudu, ne ? Jako Franta říkal, že jako ten skluz, jo. Tak jsem jako dřel ten skluz. Hele, co to pořád žvaníš o tom úzkym? Když řikám, že sem dřel skluz, tak jsem dřal skluz, jasný ? No jak. Prostě od kraji ke kraji. Jo, od vobrubníku na jedný straně k vobrubníku na druhý. Prostě největší profík – takhle tam nikdo nejezdí. Fakt blbci. Jo, rukama se u toho taky musí mlít. Ale jako ta stabilita, tak je taky jako důležitá. No, to roztáhneš ty ruce a jedeš. No, třeba z kopce. A představ si, oni ti blbi prostě skáčou do trávy. Prostě viděj, že jede profík, daleko lepší než Zábklíková a prostě radši vlezou do trávy, aby mě nerušili. Prostě nižší existence, jestli mi rozumíš.

A hele, za chvíli sem byl u stánku, jo. No, ještě že tam měli židle, jo. Vo jednu sem zastavil – prostě my profíci potřebujeme nějakej ten záchytnej bod, jo. Jo, dal sem si pár piv a pak sem zase dojel k autu. Možná to byl i kilometr, ale ten čas. Prostě Kráblíková se nechytá, jo ?

Akorát sem se nějak zpotil a tak. Na tom budu muset ještě zamakat. Takže jako o vikendu půjdu zase trénovat, jako jo. Prostě ukázaj jim i jinde, jak se to má dělat, chápeš, ne ?

A Franta říkal něco o nějaké Ladronce, voe. Tak čau.

Inspirováno letmými setkáním s některými bruslaři dnes na stezce Podolí – Zbraslav.

Proč nemám rád rychlobruslaře

Jednuduchá odpověď: protože jsou zlo. Ale s tím nevystačím a budu muset být konkrétnější.

Protože jsou zlo.

Ale no tak – dost vtipů.

Rychlobruslaři pro mě představují jednu z nejryzejších (lzy ryzí stupňovat ?) forem komercionalizace bruslení.

Bruslení přestává být relaxační aktivitou či životním stylem, ale stává se honem. Honem nikoliv za překonáním sama sebe, ale „být lepší než ostatní“. Na oválu odnikud nikam dokázat, že jsem o nula nula celé nic rychlejší než ten vedle.

Třeba proto, že mám lepší super-značkové kola měnící se dle povrchu, boty za desetitisíce přesně na míru, elastické kombinézy „jako“ plné jmen sponzorů známých značek a ostřejší lokty. Taková malá formule 1 kombinovaná s přípravou na start raketoplánu a Tour de France.

S honem za vteřinami přicházejí i další: hádky o to, kdo závod táhl a kdo se vezl, kdo jel v souladu s pravidly. Stížnosti a ostrá slova po závodech.

Přicházejí pravidelné tréningy, dodržování tepových frekvencí při tréningu a zdravá výživa.

Rovnice „dnes si nedám rohlík, abych okruh zajel o 0,0001s rychleji“ mě děsí.

Předpokládám, že je jen otázkou času, kdy se po vzoru např. Tour de France přidá i výživa nezdravá.

Mám dojem, že k vyděšení průměrného rychlobruslaře stačí svah. Postavit ho nahoru a naznačit mu, že jeho další jízda povede směrem dolů. Případně zatáčkami. Ale vlastně – proč by to dělal. Na jízdu má ovál.

Krásný ovál bez překážek, psů, dětí a nerychlobruslařů.

Po něm se krásně jede, kilometry přibývají – ale odtržení od jízdy s okolním, ne vždy přátelsky naladěným, světem roste. Očekává tedy, že všichni umí jezdit vpravo ve směru/proti směru hodinových ručiček. Používají lokty ke zlepšování pozic a vůbec se chovají podobně jako on.

A pak přijde rozčarování ze světa mimo ovál: každý si jezdí jak chce. Někdo se psem, někdo po ulici, někdo za ruku s kamarádem/kamarádkou. Bez loktů, bez honby za rekordy. Prostě jen tak.

Chová se tedy jak je zvyklý – a stále nerozumí tomu, proč si ostatní stěžují. Proč ho nemají rádi. Vždyť jsou to také bruslaři, ne ? Jako on. Kde je chyba ?

A proto nemám rychlobruslaře rád.
PS: odpověď 90% lidí na otázku „jak vypadá rychlobruslař?“ bude znít ve smyslu „jezdí v elastickém trikotu, má pětikolečkové brusle a jezdí rychle v předklonu“. Tak si to přeberte.

PIM (doplňte jméno aktuálního sponzora) maraton

Účast na kolečkách jsem odmítl rovnou – platit za jízdu po Praze mi za a to nestojí. Další problém byl s focením: start na Staroměstském, trasa podle Vltavy, první cíl ve Žlutých lázních, delší trasa vedla kamsi do Komořan a zpět do Žlutých lázní (ano, jméno je ochuzeno

o aktuálního sponzora).

Čili jak stíhat start, foto z trasy a cíl. Tramvaje nejedou, jiné rozumná doprava na tomto břehu není a na kole bych se udřel: po uzavřené trase, před bruslaři, co jedou cca 30 km/h s tím, že je potřeba je předjet, nafotit a opakovat – na to fakt nemám.

A protože jsme se nakonec šli podívat do otevřených reprezentačních prostor Pražského hradu, nakonec jsem fotil jen na Palachově náměstí.

Jedna to bylo blízko a jednak je tam dlažba – tudíž naděje na poněkud extrémnější situace.

Start měl být ve čtyři a skutečně po pár minutách se objevují první závodníci. Jako první to dře jakési malé dítě na speed bruslích. Se slušným odstupem pak jede peloton „fitness“ jezdců. Převládají brusle „Tesco“ za 990 Kč v akci, což v kombinaci s dlažbou vyluzuje šílené zvuky a vede k několika akrobatickým vsuvkám. Po překonání zákeřné dlažby pestrobarevná had bruslařů pokračuje směrem ke Karlovým lázním.

Druhý jede závod na delší vzdálenost. Po chvíli čekání se vynořují první závodníci: již standardní elastické sexy oblečky, oholené nohy a porůznu trčící genitálie.

Ať už mají najeto kolik chtějí, dlažba jim dělá znatelné problémy, ale rukama nohama se přes ni dostali a po seřazení do vláčku (zřejmě, aby se na konci mohli hádat, kdo táhl, kdo koho předjel či loktem udeřil – stačí projít libovolnou diskuzi na www.ladronka.cz)

S odstupem projíždí hodně dlouhý dav „normálních“ bruslařů, kteří se přišli „jen projet“ – počet neodhadnu, ale startovní čísla jsem viděl nad pět set.

Po projetí poslední účastnice s kočárkem a za potlesku kolemstojících začíná pršet a končí moje setkání s letošním Pražským maratonem.

Jen několik letmých postřehů:

  • Poslat na trať ty pomalejší a pak ty rychlejší … podle mého názoru byli poslední závodníci prvního závodu dojeti tak někde kolem Železničního mostu – a ani se nechci domýšlet, jak do dopadlo.
  • A pokud je trať závodu oficiálně zavřena, mohla by policie místo postávání zajistit na těch pár minut o přechody – dav lidí, který se rozhodl přejít a bruslaři prost MUSELI POČKAT je organizační průser.
  • Dlažební kostky a počasí nehodnotím – to není v lidských silách ovlivnit.