TiK

stále ještě.

Sraz byl v pět odpoledne a ochranka, ač vypadá stále stejně nevkusně, výrazně přitvrdila. Sice trochu nesmyslně a nelogicky, ale přitvrdila. Už vidím zítra ty boje, jak se budou závodníci snažit dostat dovnitř.

V hale byla zima. Dost zima. Topeni…možná bude. Nevím. Nakonec jsme rozsvítili a začali stavět. Nanosily se zábrany, natáhla páska  – a umyla se podlaha.

Ještě před tím jsem prošel škvíry a vytahal horu zapadlých šroubků z výstav.

Protože loni to rychlobruslařům, chudáčkům, klouzalo, letos se to pro ně drhne. Ona kluzkost byla i argumentem pro odmítnutí účasti. Vždycky si říkám, jak moc jsou odtrženi od reality. S tímhle přístupem bych prostě na ulici nemohl. A navíc – všichni budou mít podmínky stejné, nejde tady o nějakou časovku o setiny vteřiny.

Stejně jako za všechny tři ročníky upadli snad jen dva lidé – a to ještě ve fitnesu.

Natáhli jsme vlajky, udělali zeď nářků výsledků… a dál se pokračovalo v drhnutí podlahy.

Tam někde mě to přestalo bavit a vyrazil jsem pryč.

Zítra, po osmé ráno, startujeme naostro.

Online registrace je uzavřena na 149 lidech.

Zítra, v pátek, jdeme připravovat halu na sobotu.

A v sobotu to už propukne.

Ano, dnes to bude hodně do historie. Zavál mě tam totální odpad mp3, který jsem objevil. A který, přestože se jedná o eurodance z doby kolem 1995 je schopen přinést vzpomínky. Ale napřed – co hala na Brumlovce byla ?

Zimní útočiště bruslařů. Diskotéka na bruslích. Neuvěřitelná seznamka. Hodinový hotel. Místo mimo prostor a čas. Bar. Všechno a nic.

Černě natřená hala, prosvícená reflektory DJ, mihotající se efekty. Nedýchatelný vzduch, temno. Zpocená těla. Masa lidí, kroužící na bruslích dokola halou. Vlnící se do rytmu zběsilého eurodance. Dvojice mizející kamsi do přítmí. Uprostřed sálu největší borci kupí stoly nebo jiné překážky a nehorázně machrují před ostatními. Letí skoky do výšky. Rotace. Třistašedesátku umí ti nejlepší, s pětsetčtyřicítkou jsi bůh.

Hudba vládne všem. Řečeno se Scooterem “It’s nice to be important, but it’s important to be nice”. Jde hlavně o styl. Pro někoho je zajímavé sbalit ženu, pro někoho jsou brusle to nejvíc a nic dalšího nehledá. Někdo se nehne od baru. Na bruslích.

Občas se utrhne skupina bruslařů a uprostřed zimy jdou sjet Jeremenkovu – nejbližší downhill. Pod kopcem se obvykle nepohodnou s autobusákem a celý kopec šlapou pěšky a plánují, co autobusákovi udělají. Vše je ale zapomenutou po projití dveří do haly – atmosféra nedovolí myslet na nic jiného než na rytmus a brusle. Tělo se samo pohybuje do rytmu – jestli jsi dobrý bruslař, tak to ustojíš.

Celou zimu, každý víkend. Oslava Silvestra. Děsivé kalby. Vztahy i na pár minut. Sounáležitost z anonymním davem, brusle odznak uniformity.

To nebylo bruslení či diskotéka. To bylo náboženství. Extáze. Vnímám hudbu -  a stačí zavřít oči a jsem tam. Rousek, Tazi, Páťa…

Je jedno, jestli jsi na bruslích poprvé nebo naposledy. Jezdíš v hale s nejlepšími bruslaři v Čechách. A myslíš si, že jsi lepší.

2 Unlimited. Pharao. Jam n Spoon. Corona. Blondes. Scooter. Mr. President. Whigfield.

Ano, bylo to náboženství.

mohu být v neděli večer.

Před halou to vypadalo stejně, jako v celé Praze – takže děs a hrůza. Či spíš metr sněhu a sem tam led.

Pěkné, pěkné. Parkovat nebylo kde, zima byla vlezlá, kláče byly pozdě (čti až po mém příchodu), prostě katastrofa :) V hale bylo ale teplo a útulno (ve srovnání s venkem) a lidí tak akorát.

Dorazilo i pár trekařů s tanečníkem v čele. Reakce lidí byly obdivuhodně stejné:

1. Sakra, má kazeťák
2. Hurá, nemůže najít zástrčku
3. K čertu, našel ji…

Naštěstí Jacksona nechal doma a nakonec hrál vcelku použitelné tuc-tuc.

Tradičně bylo několik řad slalomu, rodiče s dětmi hráli hokej a já se sebou tloukl o zem. Tedy – chtěl jsem létat vzhůru, ale místo toho jsem neustále padal na hubu. Lidský život v kostce.

Když mi to šlo, vypadalo to takhle. Ale dnes to bylo spíše tahle. (oboje videa do 1MB). Ano, na youtube by to bylo lepší, ale mám tam pár výhrad k licenci a raději mám data na svém serveru.

Nakonec jsem protočil kotník, který jsem načal tuhle při dobíhání tramvaje, směrem, který nebyl úplně vhodný a pak už jsem jen kroužil dokolečka dokola a zvolna se snažil rozbruslit to.

A pak domů.

Hala není špatná, ale strašně se těším ven. Bohužel ten metr sněhu, co tam leží, není úplně pro…

Po několika mých pokusech jít na brusle, které skončily tím, že maximálně do dvanácti hodin napadlo alespoň deset centimetrů sněhu, jsem vzal zavděk halou.

Když jsem vstoupil, skoro jsem se až lekl – bylo nás tam pět a půl a nikdo další v dohledu. Naštěstí se to ale trochu uklidnilo a nakonec byla návštěvnost poměrně slušná.

Jako obvykle se trénoval hlavně slalom, jako obvykle mi stačily zábrany a provaz mezi nimi na skok vysoký i daleký. Bohužel jedno přistání nebylo optimální a po něm jsem už jen raději přihlížel okolním radovánkám.

Vcelku všichni jsme se shodli, že hala není špatná, ale že se už těšíme na street venku. Snad už co nejdříve.

Nejen berounský skatepark čeká….

Po předchozí nechuti na indoor bruslení jsem nevydržel bez bruslí a stejně jsem si šel zajezdit.

Už příchod do areálu výstaviště byl plný nejistoty: právě se sklízela jakási výstava a areál byl plný zboží, lidí a vozidel. Což obvykle znamená, že bruslení není.

Jistotu nepřidali ani vrátní- „Jo, jsou tam od čtyř…“ Cože? Vždyť se jezdí na šestou…

Došli jsem k hale a objevili jsme rozuzlení: rychlobruslaři si posunuli trénink a honili se dokolečka právě před námi.

Bylo skvělé sledovat pohledy příchozích hokejistů – „Cože, tohle tady ? A co to je ?“

Moc jsem bruslochrty nesledoval, po mnoha veselých diskuzích jsou mi více-méně jedno. Možná by bylo zajímavé přiznat přezdívku – pár anonymů mi virtuálně chtělo dát „pár dobrých rad“, osobně by to asi bylo horší. Pro ně :)

A ještě se vedoucí rychlobruslařského oddílu divila, že se hokejisti dovolili něco říct, když si bez ptaní a skurpulí rychlobruslaři půjčili hokejové brány, které tam hokejisti mají přes týden schované.

Ne, opravdu není všechno všech. Nebo spíše: rychlobruslaři nejsou nadřazenou rasou, nadlidmi.

Jen se zatím neví, kdo jim to řekne…

Hokej a slalom

V mírném časovém skluzu se začalo. Lidí nebylo mnoho a i když jsem si vzal foťák, nebylo moc co fotit. Místní hvězdy se nedostavily a zbytek lehce zevloval.

Já měl konečně hračku: zábrany a umělohmotnou pásku. Takže se skákalo. Vysoko, daleko…Tedy, méně vysoko a méně daleko, než jsou mé limity, ale stejně jsem si zablnul slušně.

Ostatní jezdili slalom, zkoušeli ouško nebo jen tak povídali.

Příjemný večer, který kazilo poměrně vysoké vstupné (málo lidí, vysoký obnos na osobu). Na druhou stranu jezdilo se déle než obvykle a to se také počítá.

Opět chystáme CIIO. Zatím ve stádiu domluv. Termín na začátek února a snaha sehnat od sponzorů 20kkč do konce roku. Plus jak a na co tam dostat co nejvíce lidí.

Zatím jsem sám zvědav.