TiK

Ježis, to bylo horko.
Co ? Kde ? No jo, Life in Line v Praze na Rohanském nábřeží.
Když jsem vyjížděl (kolo) z domova, bylo necelých třicet stupňů. Ve stínu (skryto před sálavými zdroji, abych byl přesný). Takže vzhůru do asfaltové výhně.
Na nábřeží jsem dorazil chvíli před startem dětského závodu. Zamkl jsem kolo a volným tempem jsem šel ke startu. Po chvíli se proti mně prohnal dětský vláček. Jelo jim to pěkně a nasazením určitě trumfli i některé z dospělých. Kolem trati bylo diváků poskrovnu, jen tak občas někdo a to jen v místě, kde byl stín. Takže fandění obstarávali tatínci a/nebo trenéři, kteří povzbuzovali své svěřence k nejvyšším výkonům. Jo, v sedě ve stínu také umím kdekomu do čehokoliv kecat :)

  

Dětský závod skončil finišem a byla chvíle pauzy. Narazil jsem na některé známé odsud – Ice posedával a své zánovní brusle měl položené vedle sebe, Tóča byl před každým objektivem a chvílemi prodával noviny. Plus pár dalších, které znám od vidění. Rychlo i quad bruslaři.
Prohodit pár slov a mezitím koukat, kde ulovit jakou fotku.
V přestávkách mezi závody bylo o zábavu také postaráno – stánky s bruslemi, davem se proplétající chodci na sedmimílových botách (tentokrát ne Radek, ale konkurence) nebo taneční vystoupení. Ano, ještě jedno, kromě Tóči. Ten předváděl jízdu vždy před startem – rychlobruslaři nastoupení na čáře, jedna minuta do startu a Tóča si tam spokojeně kroutí piruety. Nevím, jak to udělal, ale podařilo se mu uhnout startovnímu poli pokaždé, co jsem viděl :)

  

A mezi tím vším jsem se pekl na sluníčku. I když po včerejším výletu do Mladé Boleslavi na letecký den jsem nebyl spálený (ale těsně), dneska jsem to zachraňoval apartním kloboučkem. (Pozn. Ano, to jsem byl opravdu já).
Následoval závod pro „Hobíky“. Podle programu „Fitness desítka“. Nevím, podle čeho se to rozlišuje, ale množství elastických kombinéz a bruslí 4×100 byla většina.
Mimochodem – množství kombinéz vcelku roste. Před pár lety byli takoví v závodě tři a všichni skončili o půl hodiny dřív a stáli na bedně, teď jede v kombinéze skoro každý, i když je rád, že je rád a plácá se někde vzadu. Holt to je asi ten pokrok :)
To, že se lépe padá v tlustých džínách mi nikdo nevymluví. :) Jo, padá. Pád jsem zahlédl jenom jeden, ale byl pěkný. Na otočce se zamotal a vzal to (ne)hezkým kotrmelcem pozadu. Ale v pohodě – vstal, otřepal se a vyrazil. Fotku mám pozdě – už jen klečí. Být pohotovější, mám fotku bruslaře vzhůru nohama. :)
Pak mě překvapila technika – resp. kolik bruslařů jedoucí po rovině variaci na dablpuš (čti double push) má problém si do zatáčky přibrzdit, projet ji na na výjezdu překládat. Jakmile se to ale srovná na rovinu, až to zase sviští.

      

V tom mi utkvěla v hlavě jedna slečna, která po průjezdu cílem rychlostí nepříliš převyšující rychlost chůze hystericky křičela na dva lidi, co stáli dvacet metrů před ní na jinak prázdné dvouproudé silnici, aby ji uhli.
Co se jelo dál ? Nevím – zvítězilo horko. Po delším boji jsem to vzdal a vyrazil domů. Samozřejmě, že kolo, které bylo původně ve stínu bylo na sluníčku, takže mělo pěknou teplotu. Helma také.
Jen z dálky jsem zahlédl start závodu (podle programu štafeta). Ale co – s tvrdým poledním sluncem zázrak z fotky nevyčaruji a fotit to samé stokrát je nuda.
Takže tolik letošní Life in Line Praha.

PS. Kterejže web má první fotky z LiL ? :)

PPS.
Otázka pro rychlobruslaře: Je tohle ještě normální ? (není to sprint do cíle, foceno tak uprostřed trati a závodu.