TiK

Jeden den o tom píšu a druhý je vše skoro jinak.

První lavice se byla změněna na šikmou. Docela pěkné.

A původní model byl přesunut (či spíše znovu postaven) na druhé straně Stalina.

nenasrat. Aspoň ať to není v nadpisu.

První velká letošní cyklojízda.

A hned začnu otázkou: proč. Ano, proč se to vlastně koná.

Dřív to byl protest proti nepřítomnosti cyklostezek v Praze. Teď se staví něco na každém rohu, občas dražší než dálnice. Dřív se ilegálně zastavil provoz všude, kudy se jelo. Teď se pod dohledem policie pečlivě čeká, až auta projedou (dobře, ne všude). Dřív se plamenně hovořilo o potřebách cyklistiky, o magistrátu, který na to kašle. Dnes se sluníčkově připomene, že se ve veřejném prostoru můžeme mít všichni dobře. Dřív se na Nuseláku užil volný prostor a všichni si tam blbnuli přes celou vozovku. Dnes tě organizátoři seřvou že jedeš před ně a Policie zastaví, co že si to dovoluješ nejet s davem. Dřív jelo pár desítek. Dnes několik tisíc.

A to je ten hlavní rozdíl. Masovka. Organizovaný, uhlazený vzdor. Přece nebudeme nikomu lézt na nervy, když nám na magistrátu občas hodí kost a bu bu bu, pokud budeme protestovat, tak nebudou ani ty.

Na Náměstí Jiřího z Poděbrad jsem dorazil brzy – půl hodiny před plánovaném zahájením. Kolem už na lavičkách posedávali cyklisté všech možných kol a oblečků. Před kostelem se sešla parta skejťáků – downhillistů. Bruslaře (včetně mě) jsem napočítal tři.

Davem se proplétali zástupci různých sdružení a sbírali podpisy pod své pinožení za cíli, které jsou snad důležité jen pro ně. Chyběli snad jen ještírci a čipová totalita. Kolem dokola obklopeno policií. Ano, pocit ohrožení v přítomnosti policie stále platí a občas mi ho někdo připomene.

Cvhíli hrála děsivá kletzmerová kapela (pravidlo “kletzmer dží tempo beze změny” také nepochopili) a vzhledem k davu je slyšeli jen ti nejbližší. Což jim nebránilo přednést svůj manifest, kde chtěli také podpisy také pod nějaké požadavky. Možná by nebylo od věci připomenout petice a nutnost podpisů pod nimi.)

Úsměvným bodem boje proti estabilishmentu a za ideály byly reflexní vestičky pořadatelů, zakoupené v řetězci Ikea. Free Poeople – Ikea Family.

Dalším expertem byl fotograf s aparátem ve vodotěsném obalu – jistě, pod vodu žádný problém, ale tady mu to spíše výrazně komplikovalo život.

Cyklisté sami byli kapitola sama pro sebe. Od elastických “závodníků” přes různé varianty zhulenců ku standardně vypadajícím lidem a objevilo se i několik vyloženě elegantně oblečených – kostýmek, klobouček, kolo.

Vlastně kola – modely byly různé a hrůzné. Pokud by policie udělal zátah a zkontrolovala povinné vybavení kola, z míráku by odjeli tak dva lidé. Hodně mě překvapilo rozšíření městských kol – na ceny se podívejte sami.

Doběhl proslov. Tentokrát žádné slavné osobnosti ani politici, ale jen napomenutí, abychom nevyhledávali konflikty s chudáky řidiči, kteří roní slzy, protože nemohou jet krokem v davu cyklistů a musí pár minut počkat. Takže oni mohou troubit a nadávat a my se máme usmívat. Ne to eskalovat a třeba mu auto převrátit a zapálit. Ne že by mě to napadlo.

Na bruslích se přesouvám k výjezdu z náměstí – nechce se mi šlapat do kopce uprostřed davu. Dlouho se nic neděje, ale nakonec se přeci jen rozhoupou ke startu a už se jede.

Zvolna, velmi zvolna se suneme k Náměstí míru. Dav není příliš nahuštěný a docela to jde. Brzdím (chtěl jsem napsat ze všech sil, ale to ještě přijde) abych nikoho nepřejel. Rychlost nepřesahuje rychlost chůze.

U I. P. Pavlova se tradičně čeká. A čeká. Policista smlouvá: ”Ještě jedna tramvaj a pojedeme”. Dav na to reaguje zvoněním zvonků. Stejně nic neprosadí a čeká se dál.

Po dlouhých minutách najíždíme na výpadovku a míříme na Nuselský most. (fotky budou, nemám). Ale pózuji pro fotografy a úspěšně se snažím být na konci nuseláku v čele. Uprostřed mostu ještě PČR zpacifikuje jednoho kolaře, že si dovolil jet před davem. A domlouvá mu poměrně intenzivně a dlouho. Když ho míjím, má jen nevěřícný úsměv na rtech.

Křižovatky netřeba špuntovat – zajišťuje to vcelku slušně PČR.

Dojíždíme na Budějovickou a jí to beru zadem zkratkou. Stejně jako několik cyklistů a čekáme na čelo jízdy. Předtím jsme napomenuti PČR “kudy že to jedeme”. A to jen tak stojíme na chodníku, fotíme a koukáme. Vzhůru dolů do Jeremenkovy. To je downhill, o kterém se tu už dlouho chystám napsat a stále se moc nedaří.

Stručně: dva pruhy, jeden jako odstavný, slušný povrch i sklon a v polovině radar na kontrolu rychlosti. Aktuální rekord dle gps něco přes 65km/h.

A to teď jedeme prakticky krokem. Průměr z kopce pod 15km/h a brzdím, až se kouří od kol. Cyklisti spokojení, longboardisté skřípou podrážkami i zuby. Ke konci na to kašlu  a protisměrem předjíždím lidského šneka a řadím se na hlavní silnici směrem k Barandovkému mostu.

Výřez ze výška/rychlost z Jeremekovy.

Zkratkou předjíždím celý dav a čekám na mostě, až mě dojedou.

Při pohledu na lidského hada opravuji odhady o počtech zúčastněných – na “hodně”.

Přejíždíme most a celá silnice je naše. Většina lidí toho využívá k nějakým pitomostem – jezdí se zleva doprava a všichni vypadají spokojeně.

Za mostem na odbočce k Meet Factory si kolaři užijí tak oblíbenou “critical mass”. Jedno zúžení, nadjezd nad koleje (žasnu, kolik lidí tlačí kolo do malého kopečku) a sjezd k cíli – Meet Factory. Tam vzniká nekontrolovaná tlačenice – prý někde vepředu je místo, ale to ti vzadu neví, tak zastaví. A k tomu přijedou ti více vzadu… Organizátora, vysvětlujícího, že “nezastavujte, vzadu je místo” všichni více-méně ignorují.

Auta jedou, cyklosté stojí. Ne, tomu nešlo odolat.

Končím, odpojuji se z davu a mířím pryč.

Závěrem ? Ani nevím. Na demonstraci moc uhlazené, na projížďku moc komplikované, na poznávání Prahy moc známá místa.  Málo bruslařů. Ale jako plus beru Barandovký most. V tomhle směru jsem ho ještě nejel.

Jedna dobrá a jedna špatná zpráva.

Ta dobrá – na Letné vznikly (DYI – Do It Yourself) dvě překážky. Obě jsou z rozebíraných schodů.

První je malá z jednoho schodu.

Zkusil jsem a nic moc. Hlavně je potřeba ještě hodně voskovat.

Druhá je super lavice přes velký červený schod.

Tuhle jsem bohužel nezkusil – lepidlo bylo ještě čerstvé a sjízdné bude buď odpoledne, nebo zítra. Ale už se na to moc těším.

A  ta špatná ?

Že si skejťáci rozeberou Letnou pod nohama…

ale to až ke konci.

Napřed jsem se protáhl na Letné. Na slalomu byl D, kterého jsem tak rok neviděl – a jak přiznal, podobnou dobu nestál na bruslích. Trochu jsme pokecali, ale radši jsem se šel uklidit na lavičky.

Chtěl jsem napsat, že jsem měl radost z jednoho odjetého triku – ale teď si ani za zlaté prase nemohu vzpomenout, co to bylo. Tedy – vzhledem k bruslím jistě něco soulového. Ale fakt nevím. Radost z toho, že to tam tam (stále) napoprvé zůstala…

Pak přišlo první z řady nedobrých rozhodnutí. Street. Kostelní dolů (vzhledem ke stavu koleček a ložisek už ani netřeba brzdit) a přes Štvanici na Florenc. Metrem na Budějovickou a zvolna zpět. Stokrát jetá trasa, nic nového. Ehm.

Přes Nuselák a na I. P. Pavlova uhnout a sjet k Muzeu. A tam to přišlo. Ulice Bělěhradská/Římská. Napřed jdou koleje prostředkem silnice, pak silnice uhne a kole jdou rovně. A vždycky mezi nimi byl asfalt. Ne moc kvalitní, ale byl. Odhadem tak před měsícem jsem to jel naposledy. No a tentokrát tam byl štěrk. Prostě asfalt skončil a pokračoval štěrk. Malý, sypký, zkurvený štěrk. Po tmě skoro nerozeznatelný od asfaltu.

Že je něco moc špatně jsem si všiml až ve vzduchu. Že bude hůř jsem si uvědomil krátce po dopadu (podle GPS rychlost kolem 27km/h). Zaryl jsem to tam nepěkným způsobem.

Fotky až z domova – na ulici se mi to moc fotit nechtělo. Vypadám jak po zásahu brokovnicí.

A stručně řečeno – tohle překvapí a nasere.

Zbytek cesty už jsem dojel na autopilota.

A už mě to ani moc nebavilo.

street letošního roku. A hned si musím postěžovat – zklamala technika. GPS  + sports tracker prakticky nenahrál trasu. Ale popořádku

Přes Letnou na Masaryčku a tramvají na Žižkov. Takhle v neděli večer do práce. Juch. Odtamtud sjezd na Olšanské náměstí (krátké, prudké a příjemné) a posun MHD k Telecomu.

Odtamtud už vyšlápnout na Želivského a hurá do Strašnic. Už mi kola opravdu nejedou, protože na Vinohradské mezi Želivského a Strašnickou, místo abych nebíral rychlost, jsem ještě musel šlapat. Přímo na Strašnické prokličkovat mezi tramvajemi a jede se dál.

Po hlavni v Olšinách a dál Vršovickou. Tam mě výpadek GPS mrzí nejvíc. Sešlo se totiž nekolik příznivých okolností: byla mi zima, je tam nově namalovaný pruh pro cyklisty. A to uší přišla dobrá hudba (Where Is My Mind (feat. Emily Browning) ze Sucker Punch).

Takže jsem si zazávodil s tramvají. Mezi stanicemi mě předjela, na stanici jsem ji dojel. A znovu. Nakonec se naše cesty rozešly. Spíš rozjely.
Tradičně Nuslemi a přes Výtoň do centra. Skrze Národní divadlo pod Letnou.

Včetně slalomu mezi chodci v centru.

Pak už jen vyšplhat schody na Letnou a pro dnešek padla. Jen to rozčarování z trasy – fakt jsem byl na data zvědavý.

Ale 500 padlo !

Další místo z historie.

Kdysi Mekka místních bruslařů. Skejťáků. Místo legendárních soubojů skejťáci vs. skinheadi. Místo srazů před streetem i půlnočních her na babu. První skoky ze schodů i přes lavičky. Vyhazování ochrankou. Relaxace po streetu. Boje láhvemi s vodou. Rozpálený mramor uprostřed letného rozžhaveného města. Peklo. Nebe.

Jména jako Lowi, Megáč, Tazi…Tik.

Historie.

500 km za letošní jaro na bruslích. Většina streetů po městě.

Nějak není čas a chuť psát reportáž. Takže alepoň pár fotek:

Stromovka, 10. 4. 2011

Závody na longboardu po rovině. Nechci říkat že blbej nápad, protože to tak nevypadalo. Bohužel jsem jenom procházel – a bez foťáku. To se na další akci (slide a slalom) nestane.

Co mě zaujalo ?

Pohoda. Banda lidí s prkýnky. Žádné značkové hadry a profláknuté značky (jako na Letné), žádné pilování kickflipu přes vlastní stín. Pohoda, pivo, klid.

Různí lidé s různými styly oblečení a chování – které spojovalo prkno pod nohama. Takovej syrovej skate-punk, ne ?! A to že se soutěžilo, kdo zdolá cca 200m dráhu ?

To se neřeší.

Hodně mi to připomnělo atmosféru počátku skateboardingu. Nebo bruslení.

Za mě ohromné plus.

Vyrazil jsem až v podvečer a hned – autobus.  Prima. Jen co jsem to rozdýchal, tak na Stalina. Pár laviček, ale nějak to nebylo ono. Ne že bych ještě byl rozhozený, ale prostě mi to nesedlo.

Takže jsem sjel na Vltavskou. Vcelku mě štve sjezd z Letné. Kostelní je přeplněná, Stromovka rozkopaná a Milady Horákové… no, dá se jet po středním panelu mezi kolejemi. Alespoň něco.

Z Vltavské netradičně na Libeňský most a skrze obchoďák Kauflandu na Palmovku. Tramvají na Krejcárek a hurá do tunelu. Stezka pod Vítkovem je čím dál tím více zanedbaná. Koše přetékají odpadky, podle charakteristického zápachu se tam opaluje izolace z kabelů a uprostřed toho sedí skupinky cikánů. Občas tam leží i peřina nebo rozbitá televize. Prostě zadní dvorek žižkovského gheta.

Začíná to tam být dost … na nic. Tunel neosvětlený, bordel kolem… Možná jestli se to podaří někdy zkolaudovat, tak se o to i někdo starat bude.

Odtamtud street přes Hlavní nádraží na Masaryčku a vlakem pryč z centra. Plán, že si sjedu Evropskou zrušilo počasí. Začalo pršet a tak jsem to zatáhl v polovině cesty – nejkratší cestou domů.

Na kilometry nic moc, počasí taky, nálada jakbysmet. Skoro jsem měl raději sedět doma…