TiK

již letošní čtvrté mistrovství republiky , tentokrát v  inline rychlobruslení na dráze… via svetkolecek.cz

Sice bych to nepřeháněl, ale mistrovství ČR by mohlo být jako každý týden a v podstatě jakýkoliv inline závod. No nebylo by to pěkné ?

hlavní mužské kategorii ukázali závodníci vše, co dělá kolečkové bruslení sportem zajímavým a napínavým. Závodům dominoval Matěj Krupka (…), který si dojel pro pomyslné malé medaile hned na třech  ze čtyř tratí. Jen na nejkratší trati – sprintu na 500 m – ho podle předpokladů překonal jeho týmový kolega Matěj Pravda v novém rekordu dráhy.

A pěkně prosím, to zajímavé a napínavé  je, že Krupka vyhrál co šlo ? Aha. Já pořád říkám, že inline závody jsou nuda k nepřežití.

Pozvání na závody přijala i sekretářka mezinárodní federace FIRS paní Cecílie Nadin. A jak sama potvrdila, byla překvapena velkou a kvalitní základnou zejména v mladších dětských kategoriích.

Týjo, někoho si pozveme ze světa, jako že to bude skoro až mezinárodní. A pak se divíme, že dotyčný je v prdeli z toho, že tu máme elektřinu, tekoucí vodu a nebydlíme na stromech….

Ach jo.

A je to tu zas. Před pár lety jsem si kdesi v koleni obrousil kus chrupavky. Léčba trvala přes tři čtvrtě roku a pomohla. I když tam vyšel impuls pro dělení sportu mezi brusle a kolo. Vlastně když nejde půl roku noha ohnout v koleni, je to docela silný zážitek.

Teď znovu. Z ničeho nic. Napřed tlak, pak bodavá bolest v koleni. Zatím to jde rozhýbat. Návštěva na ortopedii a – chrupavka ošoupaná, dře se to tam. Zatím prášky, léčbu vymyslíme. Ale nepočítejte se zázraky. To se  hned za krkem usídlí strach. Strach, že tahle cesta na kole je poslední. Že tahle lavička na bruslích – a dál už žádná nebude. Že bruslení, dřív můj smysl života a po něm kolo – prostě nebudou.

Už jsem si tímhle prošel minule – a lehké to nebylo. O to větší radost, když se to vrátilo k normálu. Dnes je mi o deset let víc. Tělo se hůř, pokud vůbec, regeneruje. Vše je takové… definitivní. Snažím se to nepřipouštět a věřit, či spíše doufat, že to ještě půjde. Ne, nevěřím v zázračnou pilulku, po které mě nic nebude bolet. Ale doufám, že pár injekcí (v lepším případě) či operace (ta nejhorší varianta) mě ještě na pár let udrží v pohybu. Tak ještě alespoň na čtyřicetpět, kdyby to šlo. Prosím.

Nepotřebuju super sportovní výkony – na ty mladší stejně nemám a už nikdy mít nebudu. I tohle zjištění před nějakou dobou zabolelo. Ale že mi zůstane nějaký oblíbený sport. Nechci zbytek života hrát jenom pool nebo petangue.

Obávám se, že za nějaký čas bude tou metou alespoň bezbolestně chodit.

Zatím se šetřím. A doufám, že tahle jízda nebude poslední.

mezi auty z kopce dolů a dvacet metrů přede mnou padne na křižovatce s Dukelských hrdinů červená, je toho adrenalinu až zbytečně mnoho.

To jen tak na okraj.

Na skaterock.cz. Jo, tuhle dobu moc dobře pamatuju a článek i rozhovor je hodně dobrý. A nostalgický. Ne že bych v tomhle dokázal být objektivní.

http://www.skaterock.cz/clanky/legendy-13/matej-homola-vzpomina-petr-beran-13482

PS. V rozhovoru je nafocený Lenin na Kulaťáku. Také zrušený kus historie.

Na Letné mě to netěšilo a dalším  logickým krokem byl sjezd do Kostelní a na Štvanici.

Jenže.

Na Kapitána Jaroše od vody zavanul chlad. Chlad nikoliv jrního dne, ale podzimu, hniloby. Do nosu se prodral hnilobný zápach odkudsi od vody. Snad. Na nebi se stahovaly mraky. Zápach stále sílil – stejně jako pocit zmaru. Vlastně po dojmem poslední knihy od Kingy jsem se ocitl na Duma Key. Loď mrtvých nahrazoval rybář sedící uprostřed řeky a západ slunce se rudě zrcadlil od Hradu. Nalezení mrtvého ptáka o pár metrů dál, uprostřed chodníku a přece už plný červů, bylo jen vrcholné připomenutí: Memento Mori. Celý, velice silný, zážitek potrhla už jen hudba Soulsavers v uších.

Ech. Takových dní na bruslích raději méně.

Pravidla: Jsou povoleny brusle všech typů – speed, fitness, guads (sic!] atd.

K vidění v propozicích speed závodů.

PS. Brusle s koly vedle sebe se označují quad…

Když už referujete o nějakém skateparku, přihoďte adresu nebo lépe pin do nějaké online mapy. Teď hledám skatepark v Kladně a adresa v ulici Milady Horákové je príma.

Ta ulice má tři kilometry.

Prakticky nic více, nic méně. Nemá cenu spekulovat, jestli je CZ/Praha freestyle scéna mrtvá nebo byla malá reklama, ale ve výsledku kdyby nepřijelo zahraničí, tak by závodilo jeden a půl člověka.

Což by byla škoda, protože organizačně byly závody zvládnuté velmi dobře. I přes poměrně hrubý povrch na místě ze všech míst pro bruslení nejbizarnějším – na hřišti v Kostelní. To se sice zapsalo do dějin skateboardingu kolem roku 92 (nevím, nedá se to moc dohledat), kdy v něm byly uskladněny a posléze pololegálně zprovozněny překážky ze závodů u Sjezdového paláce na Vyšehradě.

Ale to je dlouhá odbočka.

Na programu byl speed slalom, dětská soutěž a freestyle. Co zaujalo ? Tradičně výkon “malých”  – je to rok od roku lepších a momenty, kdy v soutěži měly zajet nějaký trik, jehož název neznaly, ale po předvedení trik daly napoprvé a na jistotu, byly skvělé.

Ostatní bylo… tak nějak standardní. Což není výtka – ale přes dobré triky a slušné jízdy nebylo nic výjimečného, něco, co by mě zvedlo na nohy a donutilo nadšeně plácat rukama o sebe.

Možná to souvisí i se systémem závodů, které nejsou divácky příliš atraktivní (různí lide se motají mezi kuželkami a pokud tomu nerozumíte, tak pořád stejně), nejsou příliš propagované a diváků tak nechodí příliš mnoho – což je škoda a zvláštní vzhledem k oblíbenosti inline bruslení celkově. Stejně jako jednotlivé jízdy – na závodech je často vidět, že v mezidobí, kdy je v řadě kelímků více lidí, kteří se hecují, padají daleko zajímavější a lepší triky.

A nebo mě prostě bruslení až tak moc nebere. Už.

S tímhle nemám nic společného, ale diskuze je jasná.

vykřikl jeden z komentářů na youtube. A mě vytrhl ze sledování historie – od MC Hammera přes KLF k Rozalle. Oklikou přec Criss-cross, Snap či Vanilkovou zmzlinu k Reel 2 Reel. Ano, I like to move it není nová písnička pro Madagaskar. Mystic a Ritmo de la Noche. Promlouvá k vám ještě noc ? Nebo už jen ve dne a ve skateparku ?

Hala na Brumlovce, první setkání s 2 Unlimited a nočními streety. První koncert Prodigi v Praze. Na oslavu mých narozenin. Bylo to 18 ? Ani už nevím. Ale přesně vím, co a kde se dělo.

V tomhle je je related na youtube magické. Stejně magické jako Jam & Spoon a jejich Find me. Občas ještě hledám. Ale stále méně  – hledám i nacházím. Stárnu. A jsem rád, že mohu říct – ty roky stály za to a jsem rád, že teď je to jinak. I když – občas, jen krátce, se mi zasteskne.

Jo, mládeži, přišli jste o hodně. A ani vám teď ten drsný hyp-gangsta-hop nezávidím. Ale co.

Everybody’s Free.