TiK

Všude dobře, tak co doma. A dokud je nějaká forma na delší běhy, proč se nejít courat kus od domova ?

Vlakem do Kolína a pak zpět podle Labe. Promotat se kolem obchoďáku do centra není pro pražáka složité, místní vesničani tam na té křižovatce možná stojí dodnes. Z dálky mě lákala věž kostela – zblízka kolem dokola rozkopané, cesta jen tam a zpět, takže Sv. Bartoloměj je ochráněn dobře – bez vyhlídkové cesty kolem půlky Kolína se dovnitř nedostane ani myš.

Podobně jsem se pokochal náměstím – byly trhy/majáles/cojávím, stánků plno, i kultura probíhala. A to v takové intensitě, že jsem ani nepátral po výchozím bodu turistického značení a spatřiv červenou turistickou zamířil z Kolína pryč.

Ono dnes vůbec bylo mnoho akcí, ale k tomu se dostanu. Než jsem město nechal za sebou, utrpěl jsem ještě závod v hasičské zručnosti. Což o to – hasiči byli šikovní, ale všichni strécové, co si nakoupili variace na GMC Sierra Denali bez toho, by mentálně zauvažovali nad velikostí místních komunikací, dávali přírodě slušně na prdel.

Středně trpím u výběru trasy. Vidím podle Labe příliš daleko před sebe a vidět rovnou další 4km, které poběžím, je poněkud otravné. Vítám tedy odbočku do lesa.

Z něj se ale po chvíli vracím na přeplněnou cyklostezku – není výjimkou šedesát cyklistů za sebou, vedle sebe, nad sebou a všude vůkol, které zbla nějaký běžec nezajímá.
Cesta se naštěstí vrací do lesa a mám úzkou cestičku jen pro sebe.

Mimochodem – za celou dobu potkám dva běžce mimo městských aglomerací.

Vlevo Labe, vpravo řepka. Modrá a žluté. Stendhal to není, ale obrázek krajiny je nechutně stereotypní. Když se cesta stáčí mezi dvě řepkové pole – tak až zase bude někdo tvrdit, že řepka nesmrdí, klidně mu jednu flákněte, obalte dehtem, vyválejte v peří a na kládě vyvezte z osady.

To už se blížím k Libicům. První postupný bod (15km) a nejhezčí část cesty. Nádherné lužní lesy, až trailová cesta, nikde nikdo, úžasné. Zvolňuji své, již tak dosti laxní  tempo a fotím na všechny strany.

O kus dál mi to ale kazí nedávná intenzivní těžba dřeva – cesta je rozjetá do kolejí, plná bahna. Bere to elán i síly.

Na dohled už je Libice nad Cidlinou. Zde, od vyvraždění Slavníkovců, chcípl pes. Ale památníček mají pěkný, to zase ano.

Protip: jděte se tam podívat – jak červená značka, tak cyklostezka, se mu důsledně vyhýbají. A ano, je obklopen řepkou.

A už to točím směr Poděbrady – kolem šesti kilometrů. Šest kilometrů utrpení, bídy a beznaděje. Od soutoku Labe s Cidlinou je hospoda asi tak každých pět metrů a pro lepší zažití klobásek hraje „Sladké mámení“, píseň, kterou již desítky let upřímně nenávidím.
Nebudu rozebírat nutnost regulovat řeku, každých pět metrů postavit lavičku a po kilometru hospodu (s belegte Semmel, to udělal už Klapka), ale je to děs, je to děs, je to děs.

Adekvátně roste provoz. Napřed mě prozvonil postarší pár na kolech, abych ho po pár stovkách metrů předbíhal. Neodpustil jsem si komentář, že přes tu zvonkohru tam budu první a oni mi berou vítr z plachet upřímným zájmem odkud, kam a jak dlouho běžím. A hrozně fandí, že super a ať mi to vydrží.

V samotných Poděbradech musím jít samozřejmě na Konězvratku, hoplá, Poděbradku. Dobírám vodu, napájím se (hele, mě čerstvý sirovodík fakt chutná, s tém, co prodávají v lahvích se to nedá srovnávat (a ne, teď tu citovat Cimrmana by bylo laciné)), dobírám do lahve, dávám si kolečko po kolonádě a mizím pryč.

Po levém břehu, tam co Velký Zandl běhá Nymburský půlmaraton. Ach, mé kroky na tom samém asfaltu…

Ale nějak jsem to podcenil a zmiňovaná nejnudnější vzdálenost mezi dvacátým a třicátým kilometrem vychází sem. Vidím dva kilometry vpřed, dva vzad. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Fakt, nohy v pohodě, ale strašlivě se nudím.

V půli jdu na chemickou limonádu do Kovanic. Tahle ves mě už kdysi vypekla – díra po granátu, ani toho psa tu nemají, a ona se datuje do třináctého století. Ale toho psa si fakt pořídit mohli.

Dál se už těším na Nymburk a jeho hradby. Jsou docela fotogenické. A je tam festival. Majáles. Co já vím. Oklikou mě vedou do centra, z hradeb vidím tzv. aniprt.

Náměstí a obloučkem kolem vodárny na nádraží. Vlak mi jede za půl hodiny (kdybych počkal o pět minut víc, měl bych rychlík a nejel bych hodinudeset), v okolí žádné otevřené potraviny (sobota, pět odpoledne, ani vietnamci), tak aspoň rabuju automat v nádražní hale.

A je to.

Třicet kilometrů spíš procházkou, než čímkoliv jiným je doma. Musím říct, že jsem čekal o hodně víc a větší část cesty mě upřímně nebavila.

Další v plánu jsou Pardubice a Kunětické hora – to bude něco podobného…

A je to. Stojím v cíli, dívám se na kus plechu a říkám si – stálo tohle za poslední půl roku ? Necítím radost, necítím nic. Právě jsem doběhl maraton.

Půl roku tréningu, přes tisíc naběhaných kilometrů směřovaných do jednoho závodu s jediným cílem: doběhnout. Dvaačtyřicet kilometrů.

Většinu času mě tréning bavil, byť ke konci jsem si několikrát povzdychl, že se těším, až bude závod za mnou a já se vrátím k většímu běhání pro radost. Že nebudu muset. V dešti, například.

Vlastně o hodně jsem se ochudil, když jsem si tuhle vzdálenost zaběhl už v tréninku – neříkám, že to bylo jen tak mimochodem, bylo to drsné, ale to „já to dokázal“ tak nějak přišlo a odešlo.

A i s obavami, zda to bude také tak jednoduché jsem věděl, jaké to je. Jak dlouhé to je. Hodně, pokud by se někdo ptal.

Vlastně se mi ani závod běžet nechtělo. Skvělé trasy jako třeba na Říp mě stále lákají víc. Ale loni to nevyšlo a letos jsem to po okolí rozšířil a když mi i mí nejbližší začali fandit, v podstatě jsem musel.

Jasně, letošek tomu byl podřízen, naběhané kilometry, tréninky – zase nejsem sebevrah, abych si nalhával, že se postavím na start a jen tak to dám. Byť jistě i tací se našli.

Z naběhaných kilometrů a tras jsem radost měl. Dvacítky běžně několikrát za týden, o víkendu třicet, výlety na Říp, Cukrák nebo do Kralup. Sám, jen pro sebe. Vlastně běhání je nejosamělejší masový sport.

Ano, hltal jsem kilometry, kašlal na rychlost. Cil byl doběhnout, ne dohonit Keňany. Ale i v tom poklidném tempu loukami a lesy (a přecpanou Prahou) je něco magického. Říká se, že nejlepší běh je, když zapomeneš, že běžíš. Mohu potvrdit. To jsou okamžiky, kdy se zapomíná na puchýře, bolavé nohy a všechno špatné. Je ty sám, cesta před tebou a kdesi v dáli cíl.

A v tomhle rozpoložení přišel nejmasovější běh v ČR.

První „ono se to děje“ bylo při přebírání startovního čísla, kde jsem dostal asi milion letáčků na další maratony a celkově jsem si připadal jako hlavní hvězda běhu. Tak to sice měl každý, ale rozhodně to zalichotí, to zas ano.

A pak start. Naštěstí se často vracím MHD z běhů, takže pocit, že na mě v elasťákách všichni zirají znám a ignoruju. Ostatně v metru bylo ráno víc běžců než „obyčejných“ cestujících.

Na celém Václaváku směrem ke startu se běhalo, rozklusávalo a vůbec tak nějak blblo dle chuti toho kterého běžce.

Přirozeně jsem předtím pročetl všechny blogy a zápisky „začal jsem běhat, přestal jsem jíst maso a za týden jsem uběhl maraton za 3:15“, ale realisticky jsem si všechna moudra zredukoval do pár bodů: nepřestřelit rychlost na začátku a neexperimentovat s jídlem a pitím – na co jsem zvyklý, toho se držet. A nedělat si hlavu, ono to nějak dopadne.

Vím, že startuju odkudsi vzadu – koridor L. Odkladiště černých koní a favoritů, chápu. Před námi v Káčku milion lidí, v Elku je nás pět a půl a za námi nikdo. Fakt poběžím uplně poslední s autem na sběr běžců pod limitem trati v zádech ? Trochu mě uklidňují vodiči s vlajkami na pět hodin v dohledu.

Tak nějak propadám chmurným představám a čekám na start. Ostatně – to je mé prokleti. Než něco začne, jsem vynervovaný. Jakmile se ale začne něco dít, už je dobře a funguju. Ale to čekání je k nepřežití.

Start. Z reproduktorů hraje Vltava a dav se samozřejmě nehýbá. Běží (prý) deset tisíc lidí a já mám na pátém kilometru pořadí 7342. A i když beru nějaké odpadlíky, kolem startu mám silný dojem, že jsem v posledních dvou stovkách.

Vlastně start – nevím proč, ale měří čas od startovního výstřelu. Tudíž na mém místě, než těch sedm tisíc projde startem, čekám kolem patnácti minut. A tedy na nultém kilometru mám čas 15 minut. Podle tohoto oficiálního jsou všechna pořadí, takže pokud někdo je o třeba 2000 lidí blíže ke startu a běžíme stejně rychle, je v oficiálním umístění o 2000 příček víš. Motivace, co ?

Jo, a znamená to, že v okamžiků mého průchodu startem jsou Keňané kolem pátého – šestého kilometru.

Dav se ale zvolna rozestupuje a startem proklusávám už v plánovaném tempu. Občas se někdo kolem prožene vpřed, ale celkově osazenstvo Elka hodnotím jako bandu chcípáků a držíme poslední pozice.

Pařížské, pod Letnou, do Valdsštejnské. Centrum Prahy mám za nocí naběhané, spíš je nezvyk mít celou silnici a mám tendence uklízet se na chodník. Což nejde, je vyhrazený koridor. Karlův most jen pro nás, super. To by se mi hodilo, až zase budu honit rekord v segmentu na Stravě – obvykle záleží na množství cizinců víc, než na formě.

Rudolfinum, Malostranské a pod Letnou k Vltavské. Pečlivě doplňuju tekutiny, občas kus banánu. Držím se lehce pod plánovaným tempem a je to v pohodě. Rozhlížím se po přírodě, běžců kolem moc není, kilometry naskakují. Pravda, cedule s kilometry jsou relativně demotivující – běžně nesleduju ani hodinky příliš často, běžím, jak mě baví a pomalu naskakující kilometráž je nudná. Není to tenhle úsek je dlouhý, tohle uteklo… většinu času vidím na hranici dalšího kilometru „kam musím doběhnout“.

Tržnice, Libeňák – a Rohanské nábřeží. Tam se toho bojím. Čtyři kilometry rovné dvouprodé široké asfaltky zavánějí strašlivou nudou. Ale překvapivě to uteče a jde se poprvé do Husákova ticha. Každý dělá bordel, ječí, křičí a ozvěna odpovídá. Na konci prý drsný výběh – no, běhám horší. Vlastně když někdo bydlí na Pankráci, kam se po každém tréninku musí vrátit… jasný, žejo ?

Když míjíme Nemocnici Na Františků, přichází nejvíc demotivující chvíle. Na protějším břehu jsou na třicátém Keňaní. Jestli mi dají kolo, končim a jdu domů.

Ale nějak se daří a poprvé probíhám Pařížskou a přes Staromák k Příkopům. Opět je hezké mít vyhrazený koridor a nemuset se dělit s turisty a domorodci (čau Mirku). Běžci jsou roztahani po pár metrech, chumel se nekoná. Docela se bavím, plácám si s lidmi…

Od Národního vlevo vpravo most sem a zase zpět a už na Palačáku točíme do Nuslí. Nějaký francouz si strašně chce povídat, ale mluví česky jako já francouzsky, takže z toho moc není. Jo a ještě k něčemu Nusle jsou – oceňuji příhodně rozestavěné toitoiky. Žádná přírodní lyrika jako obvykle.

Pod Vyšehradem po nábřeží až k Jeremenkově a zpět. Co tak psát o trase, kterou běhám čtyřikrát do týdne ?

Cestou zpět u Podolské vodárny míjím konec běhu – poslední stařík (prý asi ve 300 letech stanovil rekord pro svou věkovou kategorii), za ním autobus na padlé běžce a hned za ním Technické služby uklízí trať. Fakt jsem se lekl. Kolik jsou za mnou ? 4km ? Tak půl hodiny ? Takhle bych dopadnout nechtěl – to radši budu předstírat zlomenou nohu, než že jsem se nevešel do limitu.

Přes most a výpadovka na Strakonickou. Nejdelší, nenechutnější a nejhorší část. Běží se tam a cestou potkávám ty co padají dolů… vlastně ty, kteří běží proti mně. Kdybych si to teď zkrátil a zatočil do protisměru, nikdo si toho nevšimne. Láká to. Ale kamarád na mě čeká na obrátce a nemohu ho zklamat.

Výhodou je, že tímhle úsekem končí třicátý kilometr.

Odbočka, aby bylo jasno. Běh do dvaceti je legrace. Ale mezi dvaceti třiceti je to nuda, kilometry nepřibývají, je to odnikud nikam… Ale na třicátém se to láme, do konce je „jen“ dvanáct, což je nějak přes hodinu a to je vlastně sranda.

Hodně lidí kolem jen jde, dost jich zvrací. Tedy – spíš nasucho protáčí žaludek. Vlastně v tenhle okamžik už vím, že to dám. Čert vem čas, ale jsem na třicátém, v naprosté pohodě, do cíle to mám jen kousek, Keňani už jsou umytí na hotelu, ale to je jedno, protože to dám.

A s tím lehce zrychluju. Jako pro představu: z 6:50 na kilometr na 6:40 – aby bylo jasno, v jakých rychlostech se pohybuju.

Ale stačí to, aby desítky (nepřeháním) běžců nezůstávaly za mnou. Opět Libeňák, Rohanské nábřeží… Před sebou vidím slečnu, kterou celý závod doháním a celou dobu se to nedaří – buď si odskočím nebo se jinak zapomenu a zase ji musím stahovat. V duchu si sumíruju, jak ji půjdu v cíli pozdravit a vylíčit jí, jak jí naháním (což ji bude zcela ukradené, chápu), nicméně do toitoiky míří ona a já se ujímám vedení. Pak už jí nepotkávám.

Blížím se k Těšnovskému tunelu a připomínám si, že na Stravě jsem se upsal k čelenži „poslední míle rozhoduje“ – čili na konci nějakého závodu zrychlit. Tak proč ne na maratonu, že ? Když hovězí nápady, tak komplet.

Zkouším to a hele – v pohodě na 6:00 na kilometr, výbeh z tunelu o fous pomalejší, ale nevadí, kolem Františka už pádím 5:50 a tohle udržím celý finiš Pařížskou. Zvolna klusající či jdoucí mátohy kolem mě (koridor L, už jsem to říkal) vypadají, jako by stály. Fakt. Ostatně celkově jsem předběhl před tisíc lidí (podle pořadí na mezičasech).

Dobíhám do cíle, dostávám medaily… a to je všechno ? Radost, euforie, něco ? Připadám si uvnitř mrtvý. Beru medaili a jdu shánět doprovod a předstírat radost.

Tohle píšu o pár dní později. Vlastně pořád nevím, co si o tom myslet. Uběhl jsem maraton – což rozhodně nedá každý běžec. Příště mohu zkusit vylepšit čas. Možnosti jsou.

Ale vlastně se těším, až mě přestanou bolet nohy, jak se seberu a vyrazím někam se proběhnout.