TiK

Všude dobře, tak co doma. A dokud je nějaká forma na delší běhy, proč se nejít courat kus od domova ?

Vlakem do Kolína a pak zpět podle Labe. Promotat se kolem obchoďáku do centra není pro pražáka složité, místní vesničani tam na té křižovatce možná stojí dodnes. Z dálky mě lákala věž kostela – zblízka kolem dokola rozkopané, cesta jen tam a zpět, takže Sv. Bartoloměj je ochráněn dobře – bez vyhlídkové cesty kolem půlky Kolína se dovnitř nedostane ani myš.

Podobně jsem se pokochal náměstím – byly trhy/majáles/cojávím, stánků plno, i kultura probíhala. A to v takové intensitě, že jsem ani nepátral po výchozím bodu turistického značení a spatřiv červenou turistickou zamířil z Kolína pryč.

Ono dnes vůbec bylo mnoho akcí, ale k tomu se dostanu. Než jsem město nechal za sebou, utrpěl jsem ještě závod v hasičské zručnosti. Což o to – hasiči byli šikovní, ale všichni strécové, co si nakoupili variace na GMC Sierra Denali bez toho, by mentálně zauvažovali nad velikostí místních komunikací, dávali přírodě slušně na prdel.

Středně trpím u výběru trasy. Vidím podle Labe příliš daleko před sebe a vidět rovnou další 4km, které poběžím, je poněkud otravné. Vítám tedy odbočku do lesa.

Z něj se ale po chvíli vracím na přeplněnou cyklostezku – není výjimkou šedesát cyklistů za sebou, vedle sebe, nad sebou a všude vůkol, které zbla nějaký běžec nezajímá.
Cesta se naštěstí vrací do lesa a mám úzkou cestičku jen pro sebe.

Mimochodem – za celou dobu potkám dva běžce mimo městských aglomerací.

Vlevo Labe, vpravo řepka. Modrá a žluté. Stendhal to není, ale obrázek krajiny je nechutně stereotypní. Když se cesta stáčí mezi dvě řepkové pole – tak až zase bude někdo tvrdit, že řepka nesmrdí, klidně mu jednu flákněte, obalte dehtem, vyválejte v peří a na kládě vyvezte z osady.

To už se blížím k Libicům. První postupný bod (15km) a nejhezčí část cesty. Nádherné lužní lesy, až trailová cesta, nikde nikdo, úžasné. Zvolňuji své, již tak dosti laxní  tempo a fotím na všechny strany.

O kus dál mi to ale kazí nedávná intenzivní těžba dřeva – cesta je rozjetá do kolejí, plná bahna. Bere to elán i síly.

Na dohled už je Libice nad Cidlinou. Zde, od vyvraždění Slavníkovců, chcípl pes. Ale památníček mají pěkný, to zase ano.

Protip: jděte se tam podívat – jak červená značka, tak cyklostezka, se mu důsledně vyhýbají. A ano, je obklopen řepkou.

A už to točím směr Poděbrady – kolem šesti kilometrů. Šest kilometrů utrpení, bídy a beznaděje. Od soutoku Labe s Cidlinou je hospoda asi tak každých pět metrů a pro lepší zažití klobásek hraje „Sladké mámení“, píseň, kterou již desítky let upřímně nenávidím.
Nebudu rozebírat nutnost regulovat řeku, každých pět metrů postavit lavičku a po kilometru hospodu (s belegte Semmel, to udělal už Klapka), ale je to děs, je to děs, je to děs.

Adekvátně roste provoz. Napřed mě prozvonil postarší pár na kolech, abych ho po pár stovkách metrů předbíhal. Neodpustil jsem si komentář, že přes tu zvonkohru tam budu první a oni mi berou vítr z plachet upřímným zájmem odkud, kam a jak dlouho běžím. A hrozně fandí, že super a ať mi to vydrží.

V samotných Poděbradech musím jít samozřejmě na Konězvratku, hoplá, Poděbradku. Dobírám vodu, napájím se (hele, mě čerstvý sirovodík fakt chutná, s tém, co prodávají v lahvích se to nedá srovnávat (a ne, teď tu citovat Cimrmana by bylo laciné)), dobírám do lahve, dávám si kolečko po kolonádě a mizím pryč.

Po levém břehu, tam co Velký Zandl běhá Nymburský půlmaraton. Ach, mé kroky na tom samém asfaltu…

Ale nějak jsem to podcenil a zmiňovaná nejnudnější vzdálenost mezi dvacátým a třicátým kilometrem vychází sem. Vidím dva kilometry vpřed, dva vzad. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Fakt, nohy v pohodě, ale strašlivě se nudím.

V půli jdu na chemickou limonádu do Kovanic. Tahle ves mě už kdysi vypekla – díra po granátu, ani toho psa tu nemají, a ona se datuje do třináctého století. Ale toho psa si fakt pořídit mohli.

Dál se už těším na Nymburk a jeho hradby. Jsou docela fotogenické. A je tam festival. Majáles. Co já vím. Oklikou mě vedou do centra, z hradeb vidím tzv. aniprt.

Náměstí a obloučkem kolem vodárny na nádraží. Vlak mi jede za půl hodiny (kdybych počkal o pět minut víc, měl bych rychlík a nejel bych hodinudeset), v okolí žádné otevřené potraviny (sobota, pět odpoledne, ani vietnamci), tak aspoň rabuju automat v nádražní hale.

A je to.

Třicet kilometrů spíš procházkou, než čímkoliv jiným je doma. Musím říct, že jsem čekal o hodně víc a větší část cesty mě upřímně nebavila.

Další v plánu jsou Pardubice a Kunětické hora – to bude něco podobného…