TiK

V minulosti to bylo bez zábran, chápeš? Bylo to bez starostí a všechno bylo jako první jízda. Tam, kam jsi jel, tam nikdy nejel nikdo jinej

Cyklosvítání 2023

Rok se s rokem sešel, objevil se covid a tase zmizel a najednou jsem si, spíše čirou náhodou, všiml, že v inboxu je mail od Šimona a že zase Cyklosvítání.

Malá vsuvka co to je: orientační závod na kole po Praze. Se startem o půl páté ráno. No a úvod… prolíná se to se společenskou událostí, kdy sice jsou pravidla, kontroly a měření času, na druhou stranu se to nikdy příliš neprožívalo.

Na startu každý dostane mapu s úkoly a dál je to na něm – pořadí, plnění, zda pojede sám nebo ne – jak si to kdo udělá, tak to má.

IMG_20230618_082449 IMG_20230618_082452IMG_20230618_082455

Zpět k letošku. Mailem jsem potvrdil, málem nezaplatil startovné a nakonec o půl čtvrté v neděli vstal, abych před čtvrtou uháněl Prahou na kole s tím, že opravdu není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a jsem byl jsem přesvědčený, že to moje bolavé koleno nedá přes dvacet kilometrů. Což je taky asi hodnota mého letošního nájezdu na kole.

Chvilku po čtvrté přijíždím k Národnímu divadlu (ne, slovo “piazzeta” se na stará kolena učit nehodlám) a už je tam tak osm cyklistů a Šimon Caban jako hlavní organizátor. Tak, od pohledu tuší, že jsme se někde viděli (mám za sebou čtyři ročníky a bohužel se mě lidi hodně pamatují, ne jako já je) a vítáme se. Někteří jsou bližší známí, někteří ne, máme i dva nováčky.

Po posledním ročníku, kdy bylo snad osmdesát lidí (a byla to nepříjemná masovka plná chrtů a vychloubání, kdo je lepší) letos startujeme zhruba ve třinácti lidech. Mohlo by být víc, ale zase budu v první dvacítce, že ano.

IMG_20230618_082505IMG_20230618_082501

Šimon rozdává mapu a nám se rozplývají sny o poklidném průjezdu centrem, křivolakými uličkami a výhledy na Karlův most.

Mapa nás žene přes Karlín, Ohradu do Vysočan a Hloubětína. První facepalm: až doma řeknu, ze jsem vstával ve tři abych mohl jet do Hloubětína, objednají mě k psychiatrovi.

První úkol je však milosrdně na Malostranské a po bližším studiu mapy se jako obchodní cestující znamenám šipky a hledám nepovinné chytáky, abych se pak nemusel vracet přes půl Prahy zpět.

Společná fotka, motivační proslov a frčíme. Jo, hele, fotka – z kolegů – závodníků nikoho neznám, ale jeden je strašně podobnej Arnovi od teorroristů 30 pro Prahu a druhej ex-primátorovi Hřibovi. Nevím, jestli to jsou oni, ale asi spíš ne. Protože pokud ano, byla to hodně promarněná příležitost kdesi ve vysočanských brownfieldech a opuštěných fabrikách.

Dost snění, frčíme. Od Národního na Malostranskou je to kousek, takže se tam obratem všichni potkáváme. První otázka: ve které ruce drží na znaku Prahy meč? Jistě, v pravé, ale čekám nějaký chyták a tak se raději jedu podívat. Ve skupině následuje vzrušení diskuze, kdy levá a pravá je zastoupena rovnoměrně. Facepalm číslo dvě.

Další úkol je v parčíku na Malostranské najít model stavby a u něj v reálu něco vyfotit. Jo, změna, letos se i fotilo. Nápověda “Olšanské ulice” v kombinaci  s tím, že vím, co je tam za modýlky je jasná a vím, že se pojedu podívat na Telefonní ústřednu, dokud ještě stojí.

Cestou míjím pár kontrol – Hlavní nádraží a podchod na Žižkov, sloupky zábradlí nad divadlem Ponec či co kdo má v ruce na mozaice v Koněvově. (poznámka do budoucna – teď ji čerstvě přejmenovávaní na nějakou Hagridovu nebo tak něco).

Mířím na Židovské pece a docela žasnu, co už se kolem Nákladového nádraží Žižkov stihlo postavit – skoro to až nepoznávám. Jo, co jsem teď nuceně přestal běhat/jezdit na kole, tak mi toho nějak moc utíká.

Zpět přes Krejcárek dolů do Karlína, skrze různé modernosti, co na Rohanském nábřeží rostou. Místní sekuriťák i jeho yorkšír mají pochopení a průjezd na kole je v klidu. Trochu mate jedna socha, která při přiblížení vydá zvuk, snad na odstrašení vetřelců, což  překvapí.

Dál to točím k Rokytce – ač no na začátku nevypadalo, úkoly jsou docela rozumně řazeny a když se vyrazí správným směrem, je jeden za druhým. Na druhou stranu to zamezuje bloudění, nalézání zkratek a taktizování. Cestou míjím kontrolu “napište, co je namalováno na viaduktu, nebo aspoˇ%n jakou je to barvou”. Jak co to je? To nikdo nepozná? Na místě:”je to Budha, Brahma, Šiva nebo možná čajová konvička. A je to stříbrné, pokud to není bíle”. Aha.

Okruhem se dostávám do Vysočan – a šup do areálu Kolbenky. Mimochodem – přes nizoučký počet startujících stále někoho potkávám a vlastně na kontrole jsem sám spíš výjimečně. S tím, že se řekne ahoj, třeba se chvíli hledá spolu a pak se zase všichni rozprchnou svými směry.

Já se tam rozprchnul do slepé uličky na stavbu s hlídačem a pitbulem, ale s trochou humoru jsem to otočil a bez hryznutí odjel.

O kousek dál hledám “malou smaltovanou tabulku”. Nacházím dvě s čísly “2” a “3”. V cíli se pak dozvídám, že jsem měl najít číslo “5”. Co člověk  nenajede, to musí  uhádat.

Tam se zasekávám na “najděte reznoucí avii, jakou má barvu”. Hm, auto v dohledu žádné, cesta taky ne, hele, tady, ale to není Avie… no, snad čtvrt hodiny jsem tam šaškoval.

IMG_20230618_063044IMG_20230618_052643

A už se točí do Hlubočep (“Kolik králíků sedí na schodech…?!)  do největšího wtf ročníku – cestička mezi vzrostlými kopřivami odnikud nikam, občas kláda nebo aspoň pařízek. Jo, prej to šlo vzít z druhé strany, akorát že to jaksi nebylo ve směru, odkud všichni projeli. Ruce mě pálily ještě druhý den.

A už poslední kopec na Třešňovce. A že stál za to. Na vrchu se vyfotit u stromu a sjezd dolů Spojovací a K Žižkovu do cíle.

Tady se nás sešla většina a bojovalo se o každou vteřinu. O to víc pobavilo, když všichni zastavili na červenou, zatímco já zaprasil protisměrem a do cíle jim nadělil dvě minuty. Závod, jasny!

V cíli gratulace, odevzdání map k vyhodnocení (to už jsem jel domů, kolikátý jsem byl je mi fakt jedno), nějaké občerstvení, co kdo má…

Rozloučení, pozdrav že “za rok” a z Harfy jedu k domovu dospat.  V nohách mám celkově 50km a na kole sedím od čtyř do devíti, bolí mě celej člověk. Koleno překvapivě ani moc  ne.

Dobré to bylo, takže pokračovaní snad za rok.

Nový začátek-[import z mamil.cz]

Long story short: je už fakt potřeba něco dělat. Se mnou. S tím špekem. Zima plná rýmiček sem a tam (rodiče školáků znají) a špek zase přibývá. 

Takže to už fakt neru vážně. Cíl je do léta k moři deset dolů. 

Cesta jako obvykle: srovnat jídelní režim (!!!), důchodcovské kardio hřiště, železná koule, plavání a tadá: staronový rotoped. 

Naplánováno to mám docela drsně, hodina ráno, necelá hoďka v podvečer. Vyhodnotím za dva tři týdny a uvidím. 

Takže včera start, počáteční váha:0 (jo, bude se odčítat, celkové číslo neřeknu, bo je to strašnej průser). 

Na první cvičení bylo strašlivě vidět to zimní stonání. Naposledy to bývaly série 7-7-5, včera 6-3. 

Tvl, fakt strašnej pruser, ja to říkal. 

Tak – a dneska den dva. Vzhůru na to. 

Do nového roku-[import z mamil.cz]

Protože listopad i prosinec byl bez sportu, odpovědělo tělo tak, že, mrcha, přibralo tak deset kilo. Minimálně. Fakt – pokaždé, když jsem šel kolem zrcadla, tak to bylo víc. 

Takže hlavní předsevzetí – vlítnout na to tempem tak 3 kg za měsíc dolů. 

Druhé, menší – najít si nějaký pěkný podzimní maraton a připravit se na něj. 

Třetí, nejmenší a nejméně důležité – ten maraton za 4:20. 

A tak nějak samozřejmě u toho být zdravý a neumřít…

Christmas run 2021-[import z mamil.cz]

Doběháno?-[import z mamil.cz]

Tedy – alespoň pro dalších pár týdnů. 

Noc, listí, čelovka. Nic neobvyklého. Až na jednu díru, která pod tím listím byla schovaná. Špička nohy pod tělo a dupnout celou vahou. 

Křupnutí až v lebce. A okamžitě jsem věděl, že je zle. První krok, jo, je to v háji. Tak dobře – kde jsem. Hm, na autobus 1.5 km, na tramvaj 2. Sem rychlá stejně neprojede – tak co, pomalu směr mhd. 

Tyhle výrony znám z bruslí a skejtu, takže dost vím průběh, diagnózu a léčení. Dobře, u dochtora bych asi nafasoval ještě sádru, takhle doma vezmu berle a bude to. 

Dopajdal jsem se na tramvaj – takže kdyby tam bylo něco ulomeného nebo přetrženého, tak bych to nedal. To vím. 

Večer už tlapka oteklá, dnes ještě víc. Dva a půl, skoro tři kotníky… O berlích se to dá, snažím se to maximálně odlehčovat… 

Víc mě štve, že v poslední době mi klesaly jak zevlovací časy, tak tepy – takže jsem se zlepšoval. No, teď to bude tak měsíc bez, což bude brutální sešup zpět, a i na plánovaný maraton to bude chybět. 

Takže táhni a srůstej. 

Další noční běh-[import z mamil.cz]

Jak to tak sleduju, měl bych natočit něco za světla. Nedaří se, nedaří. Ale aslepoň to není v pět ráno, ale v sedm večer. 

Jinak zcela standardní desítka. 

Pankrác – Michelská – Bohdalec – Eden – Želivského – Václavák – Náplavka – Smíchov-[import z mamil.cz]

Týdenní souhrn-[import z mamil.cz]

Zcela překvapivě se mi daří držet plán. Když už vyběhnu, tak je to dobré, ale to vykopat se  z domu, to je fakt čím dál náročnější. A současná zima, tma (hlad a halucinace z podvýživy) tomu dvakrát nepomáhají. 

S trasami mám ale dva problémy: když mám napsáno deset km, snažím se to dodržet. Pokud běhám bezcílně, je mi jedno, jestli deset, dvanáct nebo patnáct. Ale vnášením řádu do chaosu se to snažím dodržet. A tak řeším, jestli devět a půl nebo jedenáct. Sice v mapě vždycky naklikám, kolik to bude, ale stejně se moc netrefuju a buď to doháním obíháním Smíchovského nádraží, nebo naopak jedu MHD domů daleko dřív. 

A druhé? Pro delší trasy (15-20) nevím, kde běhat. Okruhy mě fakt nebaví a ono těch komfortních delších tras, aby se neoběhaly (a dobře, šly běhat potmě, čili nějaké lampy) moc není. Tedy moc není – mám pocit, že jsem všechny běžel už stokrát tam i zpět. 

Ve čtvrtek se mi podařilo totálně promoknout – chtěl jsem to stihnout mezi dvěma přeháňkami a nepodařilo se. Na několika místech jsem to chtěl otočit k domovu, ale překousl jsem to a nakonec jsem i naplánované kilometry dal. Jen jsem si měl vzít merinové tričko – ty pověsti hřeje to i mokré jsou pravdivé a hodilo by se. 

Průběžně se mi pod nohy připletla jedna žába (fakt velká, nelíbal jsem) a ježek. 

A včera jsem trefil hodinkami stojan pouličního osvětlení. Takový ten drsný, bůhvíproč. Gorilla glass se vůbec nechytlo a na sklíčku mi přibylo dost škrábanců. doprdelepráceuž

A nakonec jsem ze skříně vytáhl starší boty, ať to prostřídám. Když jsem tak cestou autobusem domů na ně koukal, asi už je čas je odepsat jako doběhané…

Dnes jsem předběhl loňský rok-[import z mamil.cz]

A pokud se budu držet plánu, tak těch 2000 padně. Sice těsně, ale padne. 

Aktuálně 1470

Cooperův test-[import z mamil.cz]

Dnes jsem si dal, jako zpestření, Cooperův test. Ano, ta školně oblíbená dvanáctiminutovka. Jo, jak ji musel nenávidět i tělocvikář…

Takže zařazeno na osmý kilometr, vybrána rovina v kuse, bez přechodů, zpomalení a tak. 

Asi takhle: nic moc. Čekal jsem to výrazně lepší. I když podlé téhle tabulky mi velmi dobrý uteklo asi o sto metrů a to tam není započítán hroší koeficient sádelnatosti

Nechám to odležet a po Vánocích si to zopáknem. 

Stránka 1 z 25912345102030Poslední »