TiK

Podařilo se a dal jsem si oblíbenou trasu. Či spíš masakr. Výjezd z Dejvic na Hanspaulku, hned sjezd dolů a výjezd na protější kopec. Na začátka asfaltka, ale nejlehčí převod, v půlce to samé, jen lesem.

Sjezd Houslemi a stoupání přes Výhledy na Kozí hřbety, honem dolů a kousek Roztockým údolím. Hned ale nahoru na Krásnou horu a obratem co ? Sjezd. Výjezd Roztockým hájem zoět na výhledy a hodně rychlí sjezd do Sedlce.

Chtěl jsem se vrátit, ale nakonec jsem uhnul zpět do Šáreckého údolí a dojel přes Nebušice až na Evropskou, kde jsem ve sjezdu honil průměr na kilometr. Přesně podle očekávání mě to patřičně zničilo.

Jen srovnám s Králem Šumavy – ten má 70km a převýšení kolem 2000m. Tohle mělo necelých 40 a převýšení 750 metrů. Takže jako tréning (letos nejedu, nemám najeto) by tenhle okruh stačil dvakrát

Po cestě tam ještě návrat. Na kole. Zkusil jsem rekord Pankrác – Bubeneč, ale odolal. Starý čas devatenáct minut něco hodně závisí na stavu křižovatek – jedna dvě červená a je to o minutu víc.

Skončil jsem na 23, což považuju za slušné na 9 km pražského provozu včetně Chodkových sadů nahoru. Stejně po bruslích mě bolely nohy už od startu.

Na bruslích z Bubenče na Pankrác. Kus jsem jel stejně jako noční jízda – ani ne tak z nedostatku inspirace, ale protože je to nejkratší a já to měl jen jako dopravu.

Stromovka, kapitána Jaroše, Kotva, centrum a pod Vyšehradem směr Podolí. Jen si nepamatuju, že mezi Mánesem a Vyšehradským tunelem bylo tolik dlažby na chodníku. Buď jsem to kdysi jezdil po silnici (poměrně pravděpodobné), nebo bylo více asfaltu. A vzhledem k tomu, že tenhle směr, protažený na Zbraslav, jsem jezdil hodně, tak to rozhodně bylo nějak jinak než dnes, kdy jsem půlku cestu šlapal kostičky a vůbec se mi to nelíbilo.

Na Pankrác jsem váhal mezi Jeremenkovou a oblíbenými schody. Nakonec schody v bruslích – raději krátké a nepříjemné než dva kilometry pozvolna furt do kopce..

Start od Rudolfina, k němu jsem si to dal přes Letnou a Kostelní dolů. Hlava nechtěla, nohy to daly bez problémů.

U Rudolfina odhadem sedmdesát bruslařů, pár známých, většina na. Po osmé úvodní slovo (jezděte jak lidi a nenechte se přejet na silnici) a jede se. Kostky a čekání na jedné straně, na druhé skvělá jízda v partě noční Prahou. To druhé převažuje.

Na Štvanici zavřený chodník a odbočka blátem. Nic moc, ale jde to. Do Revoluční a čekání u Kotvy, s různými více či méně elegantními exhibicemi zúčastněných bruslařů.

Na Příkopech – jede se po chidníku, v cyklopruhu, po silnici – hotová bruslařská lavina. Tady se had bruslařů netrhá, jdou všichni zhruba stejně. Včetně nejmladšího jezdce – tipl bych si osm až deset let, možná méně. Odjela to celé a s menšími problémy, než někteří dospělí.

Václavák a kroužení dokolečka dokola – to se pak opakuje i na Nové scéně. Tak nějak jsme si spodní ovál Václavského náměstí vyhradili pro pár koleček. Přihlížela Městská opicie, které viditelně netušila, co to má za halucinace a překvapivě nechala akci volný průběh.

Po Příkopech na Scénu (ech, mladí znají Národní Divadlo, že se jede na Scénu netuší, kamžeto) a tam je druhé velké kroužení. Skvělá nálada, zabraná piazetta a kolemjdoucí přihlíží tomu mumraji. Většinou s úsměvem.

Kolem Mánesa po nábřeží a už je tu Palackého náměstí. Vjezd do parku a je tu konec. Rozloučení, poděkování a pozvánka na přístě. Pojedu.

Vracím se přes Prahu zpět podobnou trasou, jen k Letné jedu Pařížskou a šlapu schody nahoru.

Domů dojíždím spokojený, moc spokojený.

Tak příště.

Nemožné se stalo skutkem a někdo konečně udělal jízdu na bruslích Prahou. Bez policie bez povolení – prostě se jede.

Jak jsem se tam dopravoval zmíním jinde, tady hlavně jízda. U Rudolfina, se sešla velmi různorodá skupina bruslařů – od fitnesáků přes trekaře po jánevím co. Věkově sedm až padesát, tipl bych si. Ne, nebyl jsem nejstarší, ale jen těsně.

Krátké slovo na úvod a jede se. Najít v Praze trasu bez kostek nelze, to je historický fakt. A že pro některé to bylo snad první seznámení s podobným povrchem pod koly, netřeba dodávat.

Had bruslařů se natahuje a natahuje, poměrně záhy docházi k oblíbenému čekání, až konec hada milostivě dojede. On je to vůbec všeobecný jev: zatímco čelo jede pomalu a zevluje, konec pelotonu jede na krev a permanentně nestíhá. Prakticky vždy a ve všem.

Cestou si dávám sprint závod s jednou slečnou – na začátku se pošklebovala mým 80mm kolům, nakonec jsem ji o pár metrů ujel. Pche… to by bylo, aby mě někdo porazil.

Štvanice, zavřený chodník, objížďka/obchůzka blátem. Všichni ťapou, skoro nikdo si neštěžuje. Jen se zase ukazuje, kdo je zvyklý na hladký asfalt a kdo už nějakou trasu po Praze jel.

Peloton se trhá i na semaforech – mnoho lidí a krátké intervaly. A nikdo to na tu chvíli nezablokuje – buď to nikoho nenapadlo, nebo se mu do toho nechce.

Na příkopech… hele, bere se to nejen po chodníku, ale po cyklopruhu a středem silnice. Jede několik desítek bruslařů v noci po silnici. V protisměru. Něco tam uvnitř mě se po letech probudilo, protáhlo a zavrnělo. Tohle se fakt děje ? A není to vůbec špatný.

Dojíždíme na Scénu a jsem regulérně na měko – desítky bruslařů, v noci na Scéně, točí to dokola a viditelně si to skvěle užívají. A ta zapomenutá streetová potvora ve mě vrní blahem a pořád nechápe, že se po těch letech probudila k životu.

Rej bruslí je nádherný, skvělý a neuvěřitelný. Kolemjdoucí se tisknou ke zdem a zmateně sledují, co se to děje. Ale většinou se usmívají, líbí se jim to.

Dokázali bysme tak kroužit dlouho, ale pořadatelé nás směřují k pokračování trasy, ke konci dnešní jízdy, od kterého nás dělí pár stovek metrů.

A je po všem. Dojeto, lidé se loučí, potlesk po pořadatele. Vracím se tak, jako kdysi – sám – streetem přes centrum na Letnou. A stále se ve mě drží ten skvělý pocit. Jedu lehce, párádičkama obkružuju chodce i díry v asfaltu. HHlava lehká jako pírko, jsem znovu král ulice. Patří mi, je tu jen pro mě. Nic a nikdo mě nezastaví, nic a nikdo kromě mě není.

Vida, absence právě téhle čiré radosti z jízdy mi kdysi brusle vzala. Teď o pět (a něco) let později se ten pocit dokázal vrátit.

A za to díky všem, kteří se podíleli přípravou, nebo jen prostě přišli. Byli jste skvělí.

Pokud to příště bude výrazně jiné, tak tohle nostalgické ohlédnutí za to stálo.

Opět brusle. Ano, dost to souvisí s předpokládanou bolestí kolene při běhu a nepřítomností kola. A s KB se nestrhnu každý den.

Dnes jsem to protáhl na necelou dvacítku a sjezd (ehm, ehm) do Stromovky. Nohy si to pamatují skvěle, hlava protestovala, že je to nějaké rychlé.

Ve Stromovce zase hodně lidí, ale alespoň žádní organizovaní běžci.

Jo, a jaro je tu asi definitivně – kvete už co může.

Tentokrát hned po kouli trocha kardia. Do Stromovky už jsem se odvážil sjet – nohy si fakt pamatují víc, než doporučuje hlava.

Ve Stromovce ale probíhal nějaký běh pro něco – částečně orgnizovaný (čísla), částečně ne (běžci všade). Skoro jsem se na okruh nevešel.

Stejně jako si všímám chyb u běžců, tak si to sammí (po těch letech) mohu dovolit u bruslařů. A je to stejná, možná i větší tragédie. Jeden jediný bruslař jel na slušné úrovni, jinak se to plácá odnikud k ničemu.

Oč jsem proti včerejšku zvolnil rychlost, o to jsem natáhl vzdálenost. Pár okruhů a přes nový tramvajový most podél slalomářského kanálu zpět. Plus Trojský lávka jako bonus. Kdyby se na sjezdu předemne nenacpal kolař a hned mě nevybrzdil, byla by to skoro nuda (hlava říkala, že se zabiju, nohy si zase vzpomněly). Takhle jsem na něj pořvával, což on nepochopil stejně jako značku Cyklisto, veď kolo, kterážto je ignorována jen, pokud je na lávce mizivý až nulový provoz, což dnes nebylo.

Protože první inline jízda Prahou je už za dva dny, musím ještě získat trochu sebevědomí na downhill a brzdění – jinak se z Letné do centra nedostanu.

Jako vedlejší efekt mé funkčnosti na bruslích bude možná nákup nové techniky – já věděl, že se mi to prodraží.

s koulí. Jediné, co jsem si říkal – že se nějak málo potím. No, v druhém pokoji bylo otevřené okno…

byl poslední den, kdy jsem byl na bruslích. Až do dnes. Chci vyzkoušet, jak se bude koleno tvářit na inline brusle, protože mám zálusk na první inline jízdu Prahou po velmi, velmi dlouhé době.

Z kopce jsem si netroufl, takže potupně baťůžek a boty. Ve Stromovce u lavičky jsem nazul brusle – a zázrak – první dva kroky a bylo to tam zpět. Svělé.

Moc jsem to npřeháněl, takže kroužení po okruhu, celkem deset kilometrů za půl hodiny. Koleno se ale lehounce ozvalo – je tam hodně kamínků i prasklin a já mám v bruslích tvrdá kola a žádné ortopedické vložky, na které jsem zvyklé z posledních let. Takže mnoho otřesů šlo rovnou to kolen. S tím se bude muset něco udělat.

Brusle jsem vytáhl ze skříně jak byly, žádná údržba, ani to protříknutí wédéčkem neproběhlo – a jelo to dobře. Vyzkoušel jsem i nějaké kraviny – slalom popředu, pozadu, brzdění a tak a nohy si pamtují. Jen hlava do toho kecá a připomíná opatrnost. Možná až moc, ale to poslední co potřebuju je, rozbít se.

Uvidím, co zítra, až se klouby rozleží, ale zatím bych optimisticky prohlásil, že to nebylo naposledy. Což ale může znamenat nákup nových bruslí a výdaje jak kráva, že…

než dobrý v práce. Říká se.

Vzhledem k neplánovaným zdravotním problémům všech, kvůli kterým odpadly hory, se podařilo jet až teď, na jeden den do Janských lázní.

Ráno tam, večer zpět.

Nohy si vpomněly rychle – ale rozhodně to chtělo víc času na rozježdění. Ta tam byla plynulá elegance a protože sníh byl, hlavně od poledne, rozměklý, byla to docela dřina.

Což nic nemění na tom, že to bylo moc fajn. Lidí málo, fronty na vleky nulové, modré nebe, sluníčko.

Koleno drží.