TiK

a dvě túry, no túry, výlety, po Krkonoších jsem si započítal jako běhy. Za dva dny pade a i kdybych běžel, o moc rychleji to nebylo. 

A i tak mi v třeba s segmentu Bilé Labe nahoru patří druhé místo. Oops.

Hůlky, rychlá chůze… ale stejně jsem na obou trasách (Špindl – Zlaté návrší – Pramen Labe – Sněžné jámy – Špindlerovka – Špindl a Špindl – Bíl Labe – Luční – Sněžka -Luční – Kozí hřbety – Sˇpindl) potkal pokaždé alespoň dva běžce. 

Ten na Sněžku byl nejdrsnější, fakt se klaním.

Po včerejšku to chtělo trochu relaxovat. I když mám pocit, že pod deset kilometrů nemá cenu ani vázat boty, dneska stačila osmička velmi, velmi vycházkovým tempem. 

Večerní Stromovka má své kouzlo. Hloučky piknikujících se vytrácí, rozsvěcí se lampy a kreslí stínohry křovinami, park se vyprazdňuje a dá se potkat spíš jen pár běžců. Cestičky plné kořenů se noří do tmy a občas se ozve rána a zasakrování. 

Kachny se ukládají ke spánku na molo, aby je dupající běžec probudil a ony si kejháním mohli stěžovat, proč je kdo zase obtěžuje. 

A do toho tempem, co noha nohu mine, poklusávám a kochám se okolím. Neřeším časy, vzdálenosti – i když hodinky občas pípnou – a jen si užívám běh. 

Víc takových večerů

se zdají jako dobrý nápad. Třeba vyrazit běhat jinam, než  obvykle. Třeba na okruh Poděbrady – Nymburk. Třeba v létě. 

Už infocedule na dálnici mě měla varovat – vzduch 22C, asfalt 45C. Měla. 

V
azil jsem od nádraží v klidu pře promenádu a k Labi. Uf, slunce. Zpomaluju, nicméně pokračuju dál. Mám v hlavě, jak strašné to bylo, když jsem do Nymburka dobíhal z Kolína, takže si trasu dělím na pětky – první je půlka tam, druhá je opravdová půlka – jasný, ne?

Pod stromy to jde, ale druhých pět je po sluníčku a musím říct, že je to fakt dlouhé. Dobíhám k nymburské elektrárně a hledám občerstvení. Dávám na ex půl litru kofoly a otáčím to zpět (hm, tak sice na ex, ale dojít, vystát frontu, čas na kilometr 11 minut a naděje na cokoliv rozumného celkově nula. Ale co, stejně jsem pro osobák nepřišel. 

Vracím se po druhém břehu sice víc stínem, ale od patnáctého km toho mám fakt dost. Horko mi je, nebaví mě to a ani vědomí, že běhám tam, co Zandl, mi nepřináší radost. 

Na osmnáctém vbíhám zpět na kolonádu, dotočím tam těch devatenáct a vrhám se na pramen Poděbradky. 

Jo, dneska to bylo náročné.