TiK

Nepřesvědčivé brusle z hypermarketu
Pro náš test jsme vybrali 16 modelů in-line bruslí v cenovém rozpětí mezi 1200 až 3500 Kč. Většina výrobků byla zakoupena ve specializovaných sportovních prodejnách, menšina ve velkých hypermarketech. Neznačkové brusle se neosvědčily, příliš si na nich nezajezdíte. Nutno ovšem dodat, že i mezi značkovými výrobky jsme našli brusle méně kvalitní, kdy radost z pohybu se měnila spíše v utrpení.

Má někdo časopis a může to oskenovat ?

Skoro jsem byl ekologickým aktivistou, yeah!
Rok se s rokem sešel a přišel opět čas na nátlakovou akci skupiny sice malé, ale dostatečně hlasité na to, aby tvrdila, že ona ví, jak je to nejlepší pro ostatní. Resp. „tady jsme a chceme …“.
Jejich požadavky na vypracování dlouhodobé koncepce jsou ještě rozumně znějící, žádost o zprůjezdnění Pařížské v obou směrech pro cyklisty už je něco, s čímž můj zdravý rozum nesouhlasí.
Parkující auta z obou stran a uprostřed něco málo prostoru na jízdu v jednom směru. Takže vyházet desítky parkovacích míst v centru, aby tam mohlo pět a půl kolaře za den projet.
Ale co. Důležité je to vidět politicky, Halík.
A právě slovo politika se objevovalo často. Od několika zmatených propagátorů s letáčky na zádech až k pódiu, odkud mnohokrát zaznělo, že je třeba jít na věc více politicky.
Jednou z metod prosazování různě nesmyslných nátlkaových požadavků na magistrát jsou i cyklojízdy, z toho jarní a podzimní jsou velké – ve smyslu koordinace s policií, magistrátem a oficiáními uzavírkami města.
Letošní akce startovala u Rudolfina. Krátce po příjezdu jsem zjistil, že s tím svým eko-aktivismem budu muset něco udělat. Nemám správný aktivistický image, růžové kolo po dědečkovi a neměl jsem helmu. Zato jsem ale nešlapal po strádajících trávnících, nešplhal na stromy a nejezdil skrze záhony květin na rozdíl od přítomných alternativců.
Další skupinou protestujích byli „pro“ a „wannabe pro“. Obojí v elastiku s helmou, ti víc pro měli i kolo od bahna, na dresech reklamy existujícíc i vytoužených sponzorů.
Bez ohledu na bike vyznání bylo v davu dosatek idiotů, kterým nečinilo problém bez varování zastavit a začít se kochat krajinou, případně fotit autoportréty. Takový ten emo styl – foťák nad hlavu, patku do očí a cvak. Bez toho, že by se podívali za sebe, kdo tam zrovna za použití všech sila zastavil pár milimetrech.
Ale zpět k dění.
Na pódium bylo pozváno několik hostů, kteří byli prolustrování, zda náhodou nepřijeli autem (moooc špatné), jakto že nejezdí na kole (méně špatné, ale stále odsouzeníhodné), a čím pojedou domů (podle odpovědi hýkání a odsouzení nebo naopak potlesk a dobrý pocit ze zařazení do toho správného stáda).
Takže všichni podporují cyklisty (moooc dobré), jezdí mhd či vlakem a auto nikdy neměli, neviděli a nejeli s ním. Pokud nějaké vlastnili, tak ho dobrovolně znepojízdnili a odnesli do tříděného odpadu.
To bylo na zblití.
Pak nastoupili dva moderátoři (na bundě nálepka Radio City, takže asi selebrity (to není překlep). Napřed nás pochválili, že máme všichni helmy a chrániče (wtf ?) a pak se četla trasa.
Jelo se z náměstí Jana Palacha na Těšnov, po magistrále (kdo troubí, podporuje cyklisty) kolem Muzea na Pankrác, otočka pod ještě navybudovanými mrakodrapy a zpět po magistrále do centra a zpět k Rudolfinu.
Lidí bylo dost na to, aby se pořád někdo čekalo. Dlouho čekalo. A když se jelo, tak tak deset kilometrů z hodinu. Místo kochání se Prahou bylo nutné sledovat kolo o pár centimetrů vpředu a doufat, že občasný šťouchanec do kola vzadu ustojím.
Poněkud jinou úroveň tomuto zážitku dodala hudba – zatímco někteří aktivisté poslouchali ipod, který zřejmě patří do povinné výbavy i s cool reprobedničkami přidělanými na růžovém kole a otravuje okolí hudbou, dle aktivistického levelu majitele více či méně neposlouchatelnou, do mých uší proudily dlouhá zasněné plochy trance výběru, které při absolutní izolovanosti zvuků okolního světa vytvořili výrazně surealistický zážitek z celé jízdy.
Celé jsem to vzdal u Štvanice a odpojil se z davu.
Myšlenky prezentované Aut*Matem mi blízké nejsou a na projížďku po Praze se jelo pomalu. Takže kromě nasrání několika desítek řidičů, kteří aspoň mohli zastavit a vypouštět splodiny z motoru na jednom místě o pár desítek minut navíc nevidím vůbec žádný užitek.
Takže jsem se nakonec ekologickým cyklo aktivistou nestal. Yeah.

Rok se s rokem sešel a přišel opět čas na nátlakovou akci skupiny sice malé, ale dostatečně hlasité na to, aby tvrdila, že ona ví, jak je to nejlepší pro ostatní. Resp. „tady jsme a chceme …“.

Jejich požadavky na vypracování dlouhodobé koncepce jsou ještě rozumně znějící, žádost o zprůjezdnění Pařížské v obou směrech pro cyklisty už je něco, s čímž můj zdravý rozum nesouhlasí.

Parkující auta z obou stran a uprostřed něco málo prostoru na jízdu v jednom směru. Takže vyházet desítky parkovacích míst v centru, aby tam mohlo pět a půl kolaře za den projet.

Ale co. Důležité je to vidět politicky, Halík.

A právě slovo politika se objevovalo často. Od několika zmatených propagátorů s letáčky na zádech až k pódiu, odkud mnohokrát zaznělo, že je třeba jít na věc více politicky.

Jednou z metod prosazování různě nesmyslných nátlkaových požadavků na magistrát jsou i cyklojízdy, z toho jarní a podzimní jsou velké – ve smyslu koordinace s policií, magistrátem a oficiáními uzavírkami města.

Letošní akce startovala u Rudolfina. Krátce po příjezdu jsem zjistil, že s tím svým eko-aktivismem budu muset něco udělat. Nemám správný aktivistický image, růžové kolo po dědečkovi a neměl jsem helmu. Zato jsem ale nešlapal po strádajících trávnících, nešplhal na stromy a nejezdil skrze záhony květin na rozdíl od přítomných alternativců.

Další skupinou protestujích byli „pro“ a „wannabe pro“. Obojí v elastiku s helmou, ti víc pro měli i kolo od bahna, na dresech reklamy existujícíc i vytoužených sponzorů.

Bez ohledu na bike vyznání bylo v davu dosatek idiotů, kterým nečinilo problém bez varování zastavit a začít se kochat krajinou, případně fotit autoportréty. Takový ten emo styl – foťák nad hlavu, patku do očí a cvak. Bez toho, že by se podívali za sebe, kdo tam zrovna za použití všech sila zastavil pár milimetrech.

Ale zpět k dění.

Na pódium bylo pozváno několik hostů, kteří byli prolustrování, zda náhodou nepřijeli autem (moooc špatné), jakto že nejezdí na kole (méně špatné, ale stále odsouzeníhodné), a čím pojedou domů (podle odpovědi hýkání a odsouzení nebo naopak potlesk a dobrý pocit ze zařazení do toho správného stáda).

Takže všichni podporují cyklisty (moooc dobré), jezdí mhd či vlakem a auto nikdy neměli, neviděli a nejeli s ním. Pokud nějaké vlastnili, tak ho dobrovolně znepojízdnili a odnesli do tříděného odpadu.

To bylo na zblití.

Pak nastoupili dva moderátoři (na bundě nálepka Radio City, takže asi selebrity (to není překlep). Napřed nás pochválili, že máme všichni helmy a chrániče (wtf ?) a pak se četla trasa.

Jelo se z náměstí Jana Palacha na Těšnov, po magistrále (kdo troubí, podporuje cyklisty) kolem Muzea na Pankrác, otočka pod ještě navybudovanými mrakodrapy a zpět po magistrále do centra a zpět k Rudolfinu.

Lidí bylo dost na to, aby se pořád někdo čekalo. Dlouho čekalo. A když se jelo, tak tak deset kilometrů z hodinu. Místo kochání se Prahou bylo nutné sledovat kolo o pár centimetrů vpředu a doufat, že občasný šťouchanec do kola vzadu ustojím.

Poněkud jinou úroveň tomuto zážitku dodala hudba – zatímco někteří aktivisté poslouchali ipod, který zřejmě patří do povinné výbavy i s cool reprobedničkami přidělanými na růžovém kole a otravuje okolí hudbou, dle aktivistického levelu majitele více či méně neposlouchatelnou, do mých uší proudily dlouhá zasněné plochy trance výběru, které při absolutní izolovanosti zvuků okolního světa vytvořili výrazně surealistický zážitek z celé jízdy.

Celé jsem to vzdal u Štvanice a odpojil se z davu.

Myšlenky prezentované Aut*Matem mi blízké nejsou a na projížďku po Praze se jelo pomalu. Takže kromě nasrání několika desítek řidičů, kteří aspoň mohli zastavit a vypouštět splodiny z motoru na jednom místě o pár desítek minut navíc nevidím vůbec žádný užitek.

Takže jsem se nakonec ekologickým cyklo aktivistou nestal. Yeah.

Už jsem na Ladronce zažil dost věcí – ale tohle setkání mě opravdu překvapilo.

    

Ale ne natolik, abych nevytáhl telefon a po pořízení pár fotek nepožádal městskou policii, aby mu zkontrolovala povolení k vjezdu. Zákaz vjezdu je tam ze všech stran.
Jak přesně do dopadlo nevím.

A dáme si zase jednu ladronku.
Bruslení dětí.
Jo, řádně pilovat správnou techniku (a to je kterápak?), zcela jistě chrániče (já fakt nevím, jak jsem dětství mohl přežít). Citace:S hrůzou pozoruji na závodech děti s 90 mm kolečky jezdící na vnitřních hranách. Co jsem na pár závodech byl, tak bych dodal – nejen děti. A mimochodem – co je na jízdě na vnitřních hranách špatného ? 
Aspoň že se tam mluví o Komenském: škola hrou. Jak ostatně potvrzují i skvělé Pavlovy školičky.
Rozhovor Kateřina Novotná.
Bravo. Neznám mnoho rozhovorů, kde je většina odpovědí kratší, než (už tak krátké) otázky.

Ne, opravdu nevím, proč tam lezu. Ono už to není ani k pobavení. 

Černý most – Florenc a okolí
Po delším inline půstu jsem vyjel poznávat at nové kraje. Kraje Prahy.
Metrem (schválně kdo bude mít pocit, že mě musí poučit o tom, že do metra se na bruslích nesmí) na černý most a tam jsem začal kroužit.
Volným tempem po sídlišti s tím, že pokud mě někde zaujme lavička, zábradlí či zídka, zastavím se a chvíli zajezdím.
Sídliště jsem si projel ve volném zevlovacím tempu – a nic, naproste nic tam nebylo. Tedy – za zmínku stojí naprostá převaha zámkové dlažby v různých variacích. Pro brusle poněkud nasírací povrch.
První aspoň trochu použitelné místo bylo na konečné tramvaje Černý most. Malá šikmá zídka – pár pseudo wallridů, nějaká ta stoosmdesátka a třistašedesátka. Místo nic moc, ale bylo to první aspoň trochu použitelné, takže jsem neodolal.
Pár zábradlí u metra Hloubětín vypadlo skoro použitelně – kdyby pod nimi na dojezd nebyl tak metr a autobusová zastávka.
O pár metrů dál byla pseudo U-rampa. Prostě zaslepený výjezd z garáže, ke kterému se chodník na obou stranách svažoval a tvořil mini rampu. Bohužel rádius nic moc a kopingy chyběly úplně. Ale na nějaký ten malý polet to stačilo a s vypětím sil se dalo doletět až na spodní hranu o kousek dál stojícího billboardu. Takže grind na hraně s dvou-třícentimetrovou šířkou po metrovém airu. Nic moc, že…
A jedeme dál. Trochu naděje jsem vkládal do stanice Praha Libeň. Naděje se nevyplnily – sedm až deset schodů a metr a půl vysoké zábradlí nebylo něco, k čemu bych se vyhecoval jen tak sám od sebe. Prostě takovej ten přístup „Když jsem byl mladší, tak jsem to dával, teď vím, že bych to dal, ale proč si to mám dokazovat jen tak ?. Kdyby tu aspoň bylo video…“. Můžeme to nazvat stejně tak zmoudřením a/nebo leností…
A jedeme dál.
Další z plánů bylo parkoviště u Sazka Arény (nebo jak se to teď jmenuje). Hm. Půlka parkoviště zamčená za plotem, další vydlážděná. Takže nic.
Za Palmovkou hotel Olympik – pár pěkných mramorů. Vyzkoušeno, líbilo se. Jen je nevýhoda v jejich uložení – zřejmě je pod nimi duté místo a dělá to strašný kravál, který vcelku spolehlivě přiláká místního portýra, který má tendence bruslaře vyhánět.
Dál zadem Karlínem – občas jsou v sídlištním parku malá zábradlíčka (max půl metr výšky, dva až tři metry délky), na kterých by se dalo průběžně něco zajet. Většinou nejsou navoskovaná, takže je lepší zastavit, namazat a pak teprve jezdit.
V parku tam jezdí hlavně skejťáci v malém jezírku – na brusle opravdu malé – pozvolné nájezdy na půl metr vysokou obrubu se dají na skejtu, na bruslích ne.
Pak už jen street Křižíkovou. Tam jsou dobré obrubníky – šikmé nájezdy kolem přechodů se dají využít jako mini funboxy – s tím, že odrazy na všechny skoky se musí zvládnout s bruslemi vedle sebe na šířku obrubníku – tak 30cm. Ale dá se.
Takže co na závěr ?
Na street nevhodné kvůli samé dlažbě, na triky nedostatek čehokoliv. A mimochodem – sídliště kolem Černého mostu mi nepřijdou jen jako nevhodná pro bruslení, ale i jako nevhodná pro život.
Jo – a jestli hledáte fotky, tak jsem je smazal z telefonu dřív, než jsem je přetáhl do počítače :)

Ano, dalo by se říci, že je to pro zasmání…

Původně jsem měl rozepsaný delší článek, ale zkrátím to. Bruslaři propadlí nordic bladingu, bezmyšlenkovitě se rozhánějící zupa berlema kolem sebe na úzké stezce zřejmě nemají mozek . Pokud ano, jsou to bezohledná hovada, která ignorují základní poučky autoškoly neohrozit a neomezit, která se dají aplikovat na většinu činností, při kterých se potkává více lidí.

Ultrazvukové čištění ložisek do bruslí:je to k něčemu nebo ne ?
Co si o tom myslíte vy ?
Odkaz opraven – stane se