TiK

nenasrat. Aspoň ať to není v nadpisu.

První velká letošní cyklojízda.

A hned začnu otázkou: proč. Ano, proč se to vlastně koná.

Dřív to byl protest proti nepřítomnosti cyklostezek v Praze. Teď se staví něco na každém rohu, občas dražší než dálnice. Dřív se ilegálně zastavil provoz všude, kudy se jelo. Teď se pod dohledem policie pečlivě čeká, až auta projedou (dobře, ne všude). Dřív se plamenně hovořilo o potřebách cyklistiky, o magistrátu, který na to kašle. Dnes se sluníčkově připomene, že se ve veřejném prostoru můžeme mít všichni dobře. Dřív se na Nuseláku užil volný prostor a všichni si tam blbnuli přes celou vozovku. Dnes tě organizátoři seřvou že jedeš před ně a Policie zastaví, co že si to dovoluješ nejet s davem. Dřív jelo pár desítek. Dnes několik tisíc.

A to je ten hlavní rozdíl. Masovka. Organizovaný, uhlazený vzdor. Přece nebudeme nikomu lézt na nervy, když nám na magistrátu občas hodí kost a bu bu bu, pokud budeme protestovat, tak nebudou ani ty.

Na Náměstí Jiřího z Poděbrad jsem dorazil brzy – půl hodiny před plánovaném zahájením. Kolem už na lavičkách posedávali cyklisté všech možných kol a oblečků. Před kostelem se sešla parta skejťáků – downhillistů. Bruslaře (včetně mě) jsem napočítal tři.

Davem se proplétali zástupci různých sdružení a sbírali podpisy pod své pinožení za cíli, které jsou snad důležité jen pro ně. Chyběli snad jen ještírci a čipová totalita. Kolem dokola obklopeno policií. Ano, pocit ohrožení v přítomnosti policie stále platí a občas mi ho někdo připomene.

Cvhíli hrála děsivá kletzmerová kapela (pravidlo “kletzmer dží tempo beze změny” také nepochopili) a vzhledem k davu je slyšeli jen ti nejbližší. Což jim nebránilo přednést svůj manifest, kde chtěli také podpisy také pod nějaké požadavky. Možná by nebylo od věci připomenout petice a nutnost podpisů pod nimi.)

Úsměvným bodem boje proti estabilishmentu a za ideály byly reflexní vestičky pořadatelů, zakoupené v řetězci Ikea. Free Poeople – Ikea Family.

Dalším expertem byl fotograf s aparátem ve vodotěsném obalu – jistě, pod vodu žádný problém, ale tady mu to spíše výrazně komplikovalo život.

Cyklisté sami byli kapitola sama pro sebe. Od elastických “závodníků” přes různé varianty zhulenců ku standardně vypadajícím lidem a objevilo se i několik vyloženě elegantně oblečených – kostýmek, klobouček, kolo.

Vlastně kola – modely byly různé a hrůzné. Pokud by policie udělal zátah a zkontrolovala povinné vybavení kola, z míráku by odjeli tak dva lidé. Hodně mě překvapilo rozšíření městských kol – na ceny se podívejte sami.

Doběhl proslov. Tentokrát žádné slavné osobnosti ani politici, ale jen napomenutí, abychom nevyhledávali konflikty s chudáky řidiči, kteří roní slzy, protože nemohou jet krokem v davu cyklistů a musí pár minut počkat. Takže oni mohou troubit a nadávat a my se máme usmívat. Ne to eskalovat a třeba mu auto převrátit a zapálit. Ne že by mě to napadlo.

Na bruslích se přesouvám k výjezdu z náměstí – nechce se mi šlapat do kopce uprostřed davu. Dlouho se nic neděje, ale nakonec se přeci jen rozhoupou ke startu a už se jede.

Zvolna, velmi zvolna se suneme k Náměstí míru. Dav není příliš nahuštěný a docela to jde. Brzdím (chtěl jsem napsat ze všech sil, ale to ještě přijde) abych nikoho nepřejel. Rychlost nepřesahuje rychlost chůze.

U I. P. Pavlova se tradičně čeká. A čeká. Policista smlouvá: ”Ještě jedna tramvaj a pojedeme”. Dav na to reaguje zvoněním zvonků. Stejně nic neprosadí a čeká se dál.

Po dlouhých minutách najíždíme na výpadovku a míříme na Nuselský most. (fotky budou, nemám). Ale pózuji pro fotografy a úspěšně se snažím být na konci nuseláku v čele. Uprostřed mostu ještě PČR zpacifikuje jednoho kolaře, že si dovolil jet před davem. A domlouvá mu poměrně intenzivně a dlouho. Když ho míjím, má jen nevěřícný úsměv na rtech.

Křižovatky netřeba špuntovat – zajišťuje to vcelku slušně PČR.

Dojíždíme na Budějovickou a jí to beru zadem zkratkou. Stejně jako několik cyklistů a čekáme na čelo jízdy. Předtím jsme napomenuti PČR “kudy že to jedeme”. A to jen tak stojíme na chodníku, fotíme a koukáme. Vzhůru dolů do Jeremenkovy. To je downhill, o kterém se tu už dlouho chystám napsat a stále se moc nedaří.

Stručně: dva pruhy, jeden jako odstavný, slušný povrch i sklon a v polovině radar na kontrolu rychlosti. Aktuální rekord dle gps něco přes 65km/h.

A to teď jedeme prakticky krokem. Průměr z kopce pod 15km/h a brzdím, až se kouří od kol. Cyklisti spokojení, longboardisté skřípou podrážkami i zuby. Ke konci na to kašlu  a protisměrem předjíždím lidského šneka a řadím se na hlavní silnici směrem k Barandovkému mostu.

Výřez ze výška/rychlost z Jeremekovy.

Zkratkou předjíždím celý dav a čekám na mostě, až mě dojedou.

Při pohledu na lidského hada opravuji odhady o počtech zúčastněných – na “hodně”.

Přejíždíme most a celá silnice je naše. Většina lidí toho využívá k nějakým pitomostem – jezdí se zleva doprava a všichni vypadají spokojeně.

Za mostem na odbočce k Meet Factory si kolaři užijí tak oblíbenou “critical mass”. Jedno zúžení, nadjezd nad koleje (žasnu, kolik lidí tlačí kolo do malého kopečku) a sjezd k cíli – Meet Factory. Tam vzniká nekontrolovaná tlačenice – prý někde vepředu je místo, ale to ti vzadu neví, tak zastaví. A k tomu přijedou ti více vzadu… Organizátora, vysvětlujícího, že “nezastavujte, vzadu je místo” všichni více-méně ignorují.

Auta jedou, cyklosté stojí. Ne, tomu nešlo odolat.

Končím, odpojuji se z davu a mířím pryč.

Závěrem ? Ani nevím. Na demonstraci moc uhlazené, na projížďku moc komplikované, na poznávání Prahy moc známá místa.  Málo bruslařů. Ale jako plus beru Barandovký most. V tomhle směru jsem ho ještě nejel.