TiK

A je to tu zas. Před pár lety jsem si kdesi v koleni obrousil kus chrupavky. Léčba trvala přes tři čtvrtě roku a pomohla. I když tam vyšel impuls pro dělení sportu mezi brusle a kolo. Vlastně když nejde půl roku noha ohnout v koleni, je to docela silný zážitek.

Teď znovu. Z ničeho nic. Napřed tlak, pak bodavá bolest v koleni. Zatím to jde rozhýbat. Návštěva na ortopedii a – chrupavka ošoupaná, dře se to tam. Zatím prášky, léčbu vymyslíme. Ale nepočítejte se zázraky. To se  hned za krkem usídlí strach. Strach, že tahle cesta na kole je poslední. Že tahle lavička na bruslích – a dál už žádná nebude. Že bruslení, dřív můj smysl života a po něm kolo – prostě nebudou.

Už jsem si tímhle prošel minule – a lehké to nebylo. O to větší radost, když se to vrátilo k normálu. Dnes je mi o deset let víc. Tělo se hůř, pokud vůbec, regeneruje. Vše je takové… definitivní. Snažím se to nepřipouštět a věřit, či spíše doufat, že to ještě půjde. Ne, nevěřím v zázračnou pilulku, po které mě nic nebude bolet. Ale doufám, že pár injekcí (v lepším případě) či operace (ta nejhorší varianta) mě ještě na pár let udrží v pohybu. Tak ještě alespoň na čtyřicetpět, kdyby to šlo. Prosím.

Nepotřebuju super sportovní výkony – na ty mladší stejně nemám a už nikdy mít nebudu. I tohle zjištění před nějakou dobou zabolelo. Ale že mi zůstane nějaký oblíbený sport. Nechci zbytek života hrát jenom pool nebo petangue.

Obávám se, že za nějaký čas bude tou metou alespoň bezbolestně chodit.

Zatím se šetřím. A doufám, že tahle jízda nebude poslední.