TiK

Nepřenositelné zážitky

jsou mnohé. Ale jeden mám teď obzvláště aktuální.

Jezdím na kole. Ano, jednu dobu to byla mezi webaři slušná móda, ale nějak mi to zůstalo. Roční nájezd kolem osmi tisíc, jednou za rok závody. A to ty nejvypečenější. Král Šumavy.

Pro neznalé: střední trať 70km, celkově nastoupáno přes 2500 metrů. Někdo by mohl říci, že se tlačí buď do kopce nebo z kopce. A nebyl by daleko od pravdy.

Letos byl závod okořeněn počasím – těsně před povodněmi, po týdnu neustálého deště. Že to nebude legrace bylo jasné a polovina (cca 800 bikerů) nedorazila ani na start.

Já ano.

Na startu nepršelo a to bylo asi poslední místo, kde bylo sucho.

Trať vede po loukách, lesními cestami a minimálně po asfaltu. To samo předurčuje charakter – bahno, bahno bahno. A bahno.

Do kopce se boří napřed kolo, zadní prokluzuje, přední nevede. Z kola dolů, nohy mizí v bahně, voda teče přes horní okraj boty, kolo ujíždí. Tak se tlačí do kopce.

Z kopce se jede pomalu – ztráta kontroly je fatální. Vybírá se cesta mezi mokrou travou, ujetou travou s bahnem jako podklad a čistým bahnem. Posed daleko za sedlem, nelze polevit ani na vteřinu. Trasu je třeba vybírat a plánovat daleko dopředu – na rychlé změny směru a rychlosti je nutné zapomenout.

Po rovině se dá šlapat. Většinou. Lepší jezdit proudem vody než rozjetou cestou, kterou projelo už 500 lidí. Voda cáká do obličeje, občas kolo ujede po kameni a neomylně zajede do hlubokého bahna. Podřadit a zkusit to šlápnout. Jde to, ale síly ubíhají neuvěřitelně rychle. Tak rychle, že je někde lepší tlačit kolo i po rovině. Někdy je to i rychlejší.

Plus dva brody, o kterých ještě v předvečer pořadatelé nevěděli, zda budou sjízdné kvůli vysokému stavu vody.

Tak to je prvních 20 kilometrů závodu.

Dalších padesát je to v podstatě to samé. Jistě, drobné odchylky – občas se do kopce dá jet nebo tak něco.

Živý had blátem se obalujících jezdců se vine krajinou a většina bojuje sama se sebou. Letos je největší vítězství dojet do cíle. V trati na 100km byly časy nad jedenáct hodin. Koneckonců – já těch svých sedmdesát polykal za sedm hodin s průměrem lehce nad deset za hodinu.

Měl jsem natrénovány tři tisíce, průměr dvacet a teď tohle ? Nejlepší jezdci měli čas na úrovni mého loňského výkonu – a to jsem byl kdesi k sedmé stovce.

Málo peklo ? Přidáme déšť, občas mrholení. Kapky kanou po helmě do očí, promáčejí rukavice. Všechno je mokré a kluzké. Proboha, nechtěl bych píchnout a lepit. Cesta se vine častěji do kopce, tachometr už dávno neukazuje, přehazovačka občas shodí řetěz, někdy nepřeřadí.

Míjím další odbočku z kopce. Ale ne, závod vede na opačnou stranu – vzhůru. Proti loňskému vtipkování je letos ticho. Nikdo nic neříká, většina jede na hranici svých možností – a to v žádném případě není fráze.

Přesto je to velmi silný zážitek. Chuť položit kolo, sednout si na zem a rozplakat. se. Otočit to nějakou snadnou cestou k cíli. Do tepla a sucha. A přece něco tam uvnitř právě tohle nedovolí a tak dál šlapu do pedálů, pryč od pohodlí, kamsi do lesa, do kopce.

To bylo do padesátého kilometru.

Poslední dvacítka byla nekonečná. Chyběly cedule „Cíl XX km“. Nejistota kolem reálné délky tratě. Asi 72, možná 75. Nebo ne ?

Nohy z olova, boty prolité z brodu, kalhoty od bahna a deště a pod pláštěnkou mokro od potu. Nikde ani náznak sucha a nekonečná cesta, která znovu a znovu odbočuje od lákavého údolí zpět k vrcholu hřebenu.

Tlačím skoro každá kopec a snažím se šetřit síly. Ano, vím, že bych se mohl postavit do pedálů a vyrvat to silou nahoru. Ale nevím, kolikrát. Jeden kopec ? Dva ? A co když jsou tam tři.

S šílenstvím vítáme jakýkoliv náznak sjezdu – že už to bude konec, že už to bude za námi. Smlouvám s tachometrem o každý kilometr. Hele, mám 65, to je vlastně jen pět do 70. A pak už to budou jen dva, maximálně pět. To je touhle rychlostí tři čtvrti hodiny a bude po všem. Přepočítávám každých pár vteřin a vidím, jak neubývá ani vzdálenost, ani čas. Obsese ?

To bylo 70 kilometrů.

Sjezd, poznávám cestu do Klatov. Asfalt. Sbírám síly.. a nic. Asfaltové stoupání tlačím. Prostě nemám psychickou sílu vyjet ho, i když vím, že je poslední. Fyziky by to šlo – ale mozek prostě odmítá.

Poslední kilometr.

Lahůdka. Podmáčená louka. I když podmáčená není správné slovo. Dole 30cm bahna. Nad tím 30-50cm vody. V tom lehlá tráva, která klame – že to není tak hluboké. Zapadnout po pás, kolo zaražené od dva tři kroky za mnou. Rozjet se a poslat to do další louže. Něco, čemu bych se za normálních okolností vyhnul tady zkouším a občas dávám. Další jezero, zůstávám v polovině. Rvu kolo a voda kolem mě mi připadá spíš teplá než cokoliv jiného. Tlačím pár metrů, nasedám a vrhám se na další rybníček. Zapadám a tahám kolo za sebou. Kolem mě se děje to samé. Nikdo už ani nenadává, panuje strašidelné ticho. Vlastně se těším na normální blátivou cestu.

Cíl

dojíždím na hranici čtvrté stovky, za pod sedm hodin. Cíl splněn. Omývám hadicí kolo a mířím na ubytovnu. Pouštím horkou sprchu a pod ní se svlékám z oblečení.

Zkuste tenhle zážitek někomu vysvětlit. To, co jsem na trati zažil se nedá popsat. Vysvětlit, aby si posluchač o mě nemyslel, že jsem úplný idiot. Ač je to fráze, tak tohle je nutné zažít.

A ne si jen přečíst lakonický článek. Král Šumavy 2013 – propršené jubileum

Takže za rok.