TiK

V minulosti to bylo bez zábran, chápeš? Bylo to bez starostí a všechno bylo jako první jízda. Tam, kam jsi jel, tam nikdy nejel nikdo jinej

Orlice Up!

přibyla do událostí. Nevypadá to špatně – proti Zvičině procházka růžovým sadem (ech, silnicí).

Trochu mě nesedí několik drobností:

  • nejede se zpět (ani není uvedena ta možnost)
  • Při nedodržení pokynů pořadatele (především jízda mimo "oficiální skupinu", jízda před doprovodným vozidlem, odmítnutí převozu přes nebezpečná místa atd.) není příslušná osoba považována za účastníka Orlice-Up!
  • helma (ale to je to nejmenší)

Takže zvažuju.

Jak si sáhnout na dno a možní ještě kousek dál

Intermezzo I

Ráno. Studené, kalné. Slibuje všechno možné, jen ne sucho či bruslení. Zamračené nebe courá mraky nízko nad krajinou. Přesto vyjíždím. Hradec, Dvůr Králové nad Labem a konečně Žirecká Podstráň. Gps mě navádí přesně na konec prvního měřeného úseku, takže ho projíždím autem na start

Král Zvičiny.

Honza z ladronka.cz zorganizoval závod. Loni prý projížďku, letos tři měřené úseky, dva do kopce. A přejezdy mezi nimi bylo možné zrealizovat jak na bruslích, tak zajištěným autobusem. Organizace na jedna.

1. etapa.

Časovka. Rovina. První děti, pak dospělí. Délka zhruba 3km, jedna cesta s větrem v zádech. Výhled na modrou oblohu na jedné straně, na druhé černo.

2010-05-15_13-36-48_150520101874 2010-05-15_13-36-18_150520101873 2010-05-15_14-18-56_150520101875

Jelo se výborně a je škoda, že data z GPS (která hrdinně protestovala proti své funkci celý den) se ztratila. Škoda. Takže rychlost by byla jen odhadem a přestože s po větru to byl moc fofr, průměr vychází někam k 20km/h.

Myslím že všem se jelo dobře – kromě dvou děvčat, které trochu prohnal traktor. Tedy – on nespěchal, ale ony z něj byly poněkud nervózní.

2010-05-15_14-20-14_150520101878 2010-05-15_14-19-52_150520101877

Přesun 1

Kdo chtěl autobus, jel autobusem, ve čtyřech jsme se vydali na start další etapy na bruslích. Občas to bylo trochu do kopce, ale zatím sranda. Kdybych jen věděl…

2. etapa

Lenoši vystoupili z autobusu a nastalo první peklo.

zvicina2

Samotné etapa začala u symbolu kávy :) Bohužel byl opět výpadek signálu, takže je tam jen první a pár posledních bodů. Ale to převýšení chybou není.

Tam jsem si poprvé sáhl poměrně hluboko, chtěl zahodit brusle do lesa, sednout si na pařez a kochat se krásou přírody.

Bušící krev v uších, nohy z olova a pocit nasranosti, který mě nutil udělat další krok a skluz. A další. Nic než čirá nenávist ke kopci mě nepoháněla. Pečlivě vybranou hudbu jsem ani nezapnul. Jen já a kopec. Žádná přestávky, jen další metr za metrem. Zatáčka, kus roviny a znovu. Přece to nevzdám, nezahodím. Obsese. Ještě za jednu zatáčku a pak si lehnu do trávy. Aha, ještě jednu. Kopec ? No a. Jednou to musí skončit.

Skončilo. Konec etapy. Rovina, ale nohy se odmítají rozjet. Šlapu zelí, nejede to. Opravdu ? GPSka říká rychlost 40km/h ? Aha, on tam byl sjezd. Nevím. Vnímal jsem jen ten neustálý kopec, zpupně se tyčící předemnou. Nenávistně se šklebící: “ty sem nevyjedeš”

2010-05-15_15-27-50_150520101880 2010-05-15_15-30-02_150520101881

Přesun 2

Malý, ale rychlý sjezd. Poplácání po ramenou od pár lidí “slušně ti to jede” je největší uznání.

Etapa 3

Tady skončila sranda. Úplně.

zvicina3

Klikněte si na obrázek, podívejte se na převýšení. Ano, jde to.

Další metry. Ve výhledu se šklebí asfalt. Pokud pohled sklouzne dále do stráně, v dáli si všimnu těch prvních. Kdesi nahoře. V oblacích. Pomáhají si hůlkami a jde jim to o poznání lépe. Šmejdi. Jak to, že jsou tak vysoko ? To fakt nemám žádnou fyzičku ? Na tomhle pitomém kopci ? Proč se tu plahočím ? Kašlat na to.

Metr za metrem.

Na několika místech to vzdávám, odbočuji do trávy a místo bruslení jdu. A jsem za to rád. Vracím se na asfalt, mokrá kola z trávy kloužou, nepříčetně zabírám a získávám rychlost. Na pár metrů. Zpomaluji na rychlost chůze. Ještě pomaleji. Metr za metrem. V některých chvílích vidím celou cestu předemnou jako jizvu v louce – směje se mi do tváře. Z pod helmy mi už dávno tečou proudy potu, zatímco ruce jsou zmrzlé větrem.

Další metr.

Rovinku nevnímám. Jede to o něco lépe, ale přílišný rozdíl nevidím.

Cíl.

Konec. Nezpomaluji a mířím k autobusu, který nás čeká na posledních pár desítek metrů opravdu mizerného asfaltu. Svlékám oblečení (to jsem všechno vypotil já ?), beru si suché a jdu se protáhnout ven. Kdyby mi teď ztuhly nohy, umřel bych.

2010-05-15_16-41-48_150520101888 2010-05-15_17-46-52_150520101905 2010-05-15_16-43-34_150520101892

Vyhlášení

Zvičina, 671 metrů nad mořem. Otvírá se první sud piva, jako řidič je v duchu i nahlas proklínám. Zamluvený salonek v chatě, nějaké jídlo. Mimochodem, jídelníček, z kterého by se Polreich oběsil na nejbližším stromě.

První dostávají ceny, zbytek věcné. Končím na osmém místě z dvaceti startujících. Pár jich do cíle nedojelo vlastní silou – ti se nepočítají do losování cen. My ostatní jsme Králi Zvičiny. Ani nevím jaký je to pocit. Držím hrnek s čajem a snažím se koncentrovat na plánovaný downhill.

2010-05-15_17-38-22_150520101897 2010-05-15_17-39-14_150520101899

Jdu se protáhnout před boudu. Na kraj vysvitlo slunce, fotím co se dá. Lepší, než zakouřená hospoda.

2010-05-15_17-46-42_150520101904 2010-05-15_16-52-12_150520101895

Plány na sjezd berou za své – nikomu se nechce. A já nechci zdržovat doprovod, který by se mnou musel jet. Škoda, čekalo by mě něco kolem 12 kilometrů stále lehce z kopce. Ale nakonec v polovině jízdy autobusem začíná pršet a jsem nakonec docela rád, že jsem na sjezdu netrval.

Intermezzo II

K auto se vracím krátce před půl sedmou. Hepa začíná o půl deváté. Nakládám kolegu směr Hradec a vyrážím. Posílám Z smsku, že to asi nestihnu.

Přes stošedesát kilometrů. A v osm vystupuji v Podolí u Žlutých lázní.

Hepa Blade Night

První letošní jízda.

hepa

Na to, jak je hnusné počasí, přišlo dost lidí. A o slovo se přihlásil nový mediální partner – rádio City. Na to lze reagovat jen odkazem na tenhle článek na musicserveru.

2010-05-15_20-29-00_150520101908 2010-05-15_20-29-42_150520101910

Po odpoledni jedu spíš automaticky, ale občas to proložím nějakou blbostí. Nepotřebuju jako Tóča exhibovat před nejhustším davem.

Rádio je opravdu nesnesitelné. Beru si sluchátka, mikinu zatahuju jako Kenny a přestávám vnímat okolí více, než je nutné.

Občas prohodím pár slov s některými známými, ale jinak se držím  vzadu a pomalu a v klidu odjíždím těch dvanáct kilometrů.

Závěr.

Ležím ve vaně plné horké vody. Husí kůže, chvějící se svaly. Dneska toho byly opravdu moc. Ale bylo to dobré. Sáhl jsem si na dno. A šlo to.