Ta nejdražší nuda v Praze
Dnes jsem se konečně byl podívat na nejdražší cyklostezce v Praze a přilehlém vesmíru. Ani nemám chuť dohledávat, kolik že ty 3km stály, ale mám podezření, že to bylo více než dálnice. Stačí chvíli hledat na internetech.
A co že to tam čeká ? Zázrak ? Nuda ? Čtěte dál.
Hledání stezky bylo jednoduché – vlakem do stanice Praha – Libeň a od nádraží rovnou za nosem Freyovou ulicí. A hned o kus dál jsem zahlídl na mostě helmičku – takže to je ono.
A hned pod mostem symptom stezek v Praze – zavřeno. A pro jistotu na zámek. Ne, neptejte se mě, proč a jak. Ale prostě závora a zamčeno. Čert to vem, jel jsem podle mostu a hledal, kudy na něj. Podařilo se až na druhý pokus – první mě poslal kamsi mezi domy.
Nakonec jsem na druhý pokus dojel na začátek (??) stezky. Nebo alespoň té nové části. A hned zčerstva do kopce.
Na rozehřátí stačí a když jsem si prohlížel most, přestal jsem se divit, kam zmizely ty peníze. Povrch je kovový, natřený čímsi – a poměrně rychlý. Což je potěšující. A most se při výraznějším záběru lehce houpe.
A hned za mostem je největší WTF moment: asfalt není a pokračuje pár desítek metrů šotoliny. Proč to sakra neudělali v asfaltu celé ? Takhle je stezka pro bruslaře ze jedné strany v podstatě nepřístupná.
Pak se stačí prosmyknout kolem zdi (naštěstí je tam zrcadlo, takže určitá iluze, že víte, co se děje za rohem, tu je) a konečně nastává asfalt.
Přes starý železniční most nad ulicí Freyova a jede se. Kvalitní asfalt, rovinka a je to přiměřeně široké – pokud tam není rodinka s dětmi a psy, roztažená odezdi ke zdi. A že jich tam je.
Po chvíli se vpravo objeví domy – nějaké novostavby.Takové ty bytovky, co rostou stále jako houby po dešti. A myslím, že obzvlášť lidé v přízemí, oddělení nizoučkým plůtkem, budou řvát nadšením, až se tam bude prohánět souvislý zástup bruslařů, cyklistů a kočárků.
Dál je to rovina, rovina a stále rovina. Výhled vlevo na estakádu nad Palmovkou, vpravo křoví. Dopředu nekonečný asfaltový pruh. Žádný stín. Nuda.
Most přes Poděbradskou (kousek od křižovatky s Průmyslovou, kde obvykle bývá stupeň pět až osm) s červeným povrchem. Trochu to vypadá jako antuková drť, ale jistý si nejsem.
Za mostem je vpravo občerstvení – tedy, je tam cedule a dá se po trávě a štěrku seběhnout kamsi k němu. Netestoval jsem. Pak se vátí nuda v podobě cesty bez výhledu.
Jako drobné probuzení z letargie působí levotočivá zatáčka a mírné klesání. Natěšeně jsem se rozjel a konec.
Brutální, nepříjemný, špatně ubrzditelný, o ničem. Boha jeho, co to zase vyrobili ?
Dál je mizerný povrch všemi směry, nezbývá než otočit a vydat se zpět.
Takže co ? Nic. Na jednu stranu přijatelná stezka, tam a zpět skoro šest kilometrů, v okolí nevím o ničem lepším.
Ale je to tak moc, moc nudné.