Proč nemám rád rychlobruslaře, díl druhý
Protože jsou zlo.
Ale no tak, tenhle úvod už jsem použil. Co trochu originality ? Ale co originálního o rychlochrtech napsat ? Něco se najde.
Takže proto:
Dovedou poradit
Nejenže dovedou poradit, ale radí hodně a rádi. Vlastně často radí bez toho, že by kdokoliv o jejich rady stál. Ono také není o co stát – protože rady se týkají toho, co mají dělat ti druzí. Že mohou jezdit jinde, že se nemají plést a nebo že tomu vlastně vůbec nerozumí.
Takový rychlobruslař má jasno – on má pravdu a je chyba okolí, že nechápe jeho geniální myšlenky a organizační metody.
Rádi se organizují
Když už se honíte po okruhu, tak je potřeba se s někým porovnat. Takže se sdružíte a porovnáváte, co se tak porovnat dá. ALe to nestačí. Je potřeba více oficiálních organizací, které zastřešují jednotlivé porovnávače a vydavají pravidla s různým stupněm závaznosti pro ostatní.
Ale zde do toho bohužel vstupuje první bod – ti co něco dělají dostávají rady od těch vedoucích, jak moc špatně to dělají. Výsledkem je znechucení a vznik další organizace.
V konečné fázi je dvacet rychlobruslařů v dvaceti pěti organizacích, které si navzájem jdou po krku a nenávidí se. Případně se rvou o peníze.
Zpovzdálí je zábavné to sledovat, ale přímo se toho účastnit…
Myslí jen na sebe (případně svůj oddíl)
Kombinace prvního a druhého pravidla. Poradí ostatním a pro sebe udělají maximum. Ale udělat něco ve prospěch sportu jako takového ? Těžko. Už to není jen rada (pravidlo 1) a podpořili by tím i nějakou znepřátelenou organizaci (pravidlo 2). Takže každý na svém písečku a nic z toho. Kontrast s DYI hnutím je až neuvěřitelný.
Nepoužívají zdravý rozum.
No koho by napadlo do kopce jezdit na bruslích a dolů autem, když logika věci velí postup přesně obrácený ?
Však by se ještě něco našlo. Ale musím si nechat něco na příště.