TiK

Již třetím rokem proběhl cyklo-orientační-společensko-závodní setkání příznivců ranní Prahy a cyklistiky.

Co je to Cyklosvítání ?

Pro někoho závod, pro někoho spíše společenské událost. Jedná se, tedy hlavně, o orientační jízdu ranní Prahou. Start je v pět ráno, následuje průjezd skoro čtyřiceti orientačními body, na kterých se plní soutěžní úkoly: kolik okenic je modrých, kolik děr je v kanále, najděte nejbližší sochu a opište druhé slovo. Hodnotí se se čas dojezdu a počet splněných úkolů. Jistě, v pravidlech je něco o diskvalifikaci, ale až tak striktně se to nebere. Pořadí je zcela libovolné (viz problém obchodního cestujícího).

2014

Jako na potvoru, když jsem se přistěhoval blíže k minulým startům (Vítkov), jelo se letos z Letné, kde jsem bydlel předtím. No, stane se.

Vyrazil jsem kolem třetí prázdnou Prahou. Tedy – to jsem si myslel. Lidí jsem potkával více než obvykle, včetně několik skupin cyklistů, kteří nejeli na Letnou. Vlastně ani noční jízda nebyla příliš mimořádná s přihlédnutím na vcelku pravidelné jízdy Zbraslav – Černošice – Praha jen s čelovkou.

Napřed jsem měl dost času, abych na Letnou sprintoval – což byl můj letošní problém tak nějak obecněji.

Pod Kyvadlem se ve čtyři ráno tísnilo několik desítek cyklistů. Nezvyklé, obvykle jsem tam býval první (a dlouho jediný). Trochu mě nepotěšila atmosféra – pár bodrých stréců a celkově ovzduší nabyté holedbáním, kdo že to vyhraje.

Postupně se objevovalo více a více cyklistů a konečný počet se přehoupl přes šedesát určitě (viděl jsem nalepené startovní číslo) a osmdesáti až stu bych věřil také. Skoro na mě až moc.

Šimon Caban, hlavní organizátor, pronesl úvodní slovo a po pár tradičních zmatcích následoval netradiční úvod: prohlídka podzemí pod Kyvadlem. Pěkné, moc pěkné. U východu z podzemí už každý dostal mapu a vyrazilo se na trať.

Začátek byl jednoduchý na orientaci – k Letenskému zámečku a pak směr Bubeneč a Dejvice. Pár chrtů to napálilo maximální rychlostí, zbytek cestoval tak nějak lidsky. A hned se závodnictvo rozdělilo – každý si myslel, že zná nějakou tajnou zkratku, kterou ušetří metry a minuty. Ale ne každý měl pravdu.

A rovnou se začalo bloudit. Co je na tom, že místo, odkud je vidět číslo, potřebné pro splnění úkolu, je vidět. Když se na něj nedá jednoduše dostat. To není stížnost – to je poklona lehce škodolibým pořadatelům.

V Bubenči mě čekalo největší překvapení – ač jsem tam bydlel 35let, tuhle zkratku jsem neznal. Nevadí, člověk se pořád učí.

Z Bubenče do Stromovky, kdy jsem získal náskok – zatímco velká skupina bloudila, já už věděl, kde je další bod. Mimochodem – letos se objevily chytáky typu „z bodu pokračujte tam a tam, není značeno na mapě jako další bod“. Na konto toho jsem celkově dva minul :)

Ze Stromovky přes Trojskou lávku a pod most Barikádníků. Hledání stejných příjmení na pomníku byla opravdu lahůdka.

Zpět do Holešovic a další bloudění. Zakreslit cestičku a najít loď. Bylo to od sebe pár metrů, ale dohledat vjezd mezi domy a později do přístavu nebylo úplně triviální.

Další úkol: kolik garáží s kovovými vraty je v ulici Varhulíkové ? Fajn. Je jich přes sedmdesát – takže jedete na kole, jedním okem sledujete cestu před sebou, rukou si odpočítáváte a z řady dvěří máte mžitky před očima. Moc pěkné.

Točím to na Libeňský most, na kterém se ztrácím. Jo, spletl jsem si v mapě břeh řeky s křížením silnice. Takže hledám nasprejovaný nápis o dvě stě metrů dále. Náskok je pryč.

Tedy -náskok před vetší skupinou, která jede společně. Na většině bodů potkávám další cyklisty, ale nikdy nevím, kolik už mají splněno či jaké pořadí mi aktuálně patři. Trocha nejistoty nevadí.

Přes Karlín se točím k Masaryčce, kde mě další úkol žene zpět do Karlína. Cestou si uvědomuji, že jsem minul jeden v Holešovicích. Napřed to napíšu z paměti (barva čekárny železniční stanice Praha – Holešovice), ale nedá mi to a tak si zajíždím pět kilometrů, abych si ověřil, že jsem měl pravdu.

Zpět pod Letnou (cena dlouhodobého parkování pro autobusy) a do Thunovské k pomníku Winstona Churchilla. Tohle to bylo i loni, ale co je potřeba v míru si nepamatuji. Pokračuji na Petřín – dřevěný kostelíček má několik hromosvodů, napiště jejich čísla. Vyjet do kopce a čísla jsou „1“ a „2“. největší voser a zároveň úkol, který mě donutil rozesmát se na celý Petřín a tím probudit pár nocujících houmelesáků.

Z Petřína to už točím do centra a dojíždím pár posledních úkolů – na soše má Franz Kafka motýlek nebo kravatu ?. Z hrůzou zjišťuji nesplněný úkol v Tróji. Odškrtnul jsem ho na mapě a zapomněl na něj.

Ono se to nezdá, ale v tom fofru (jsem tu – co mám hledat – nemohu to najít – utíká mi čas – mám to – kam dál – už za mnou někdo jede – hele, nebude tu zkratka) se na hustě popsané A4 dá něco přehlédnout raz dva.

Kašlu na to. Diskvalifikace sem, diskvalifikace tam, mám najeto k padesátce a do Tróji se už určitě nepoženu. Stejně jsem nejel pro výsledek, ale pro zážitek z ranní jízdy, z Prahy, z objevování nových zapadlých míst. A vůbec. Bude osm a tak to točím k cíli do Lucerny.

Tam je domluveno ranní občerstvení a vůbec. Je tam opřených pár kol – děsím se, že jedu poslední. I čas od pěti do osmi mi přijde dlouhý.

Cože ? Jsem na místě mezi prvními deseti – nikdo další ještě nedojel. Po prvním projetí výsledků (něco jsem spočítal špatně, vynechal jsem ještě jednu kontrolu) je odhadnuto, že by to mohlo být kolem čtvrtého místa. Moc tomu nevěřím.

Loučím se a jedu se vyspat – před závody jsem to vzal v kuse a už toho mám dost.

Od pěti (start) do osmi (cíl) najeto přes padesát kilometrů (včetně hledání na kontrolních bodech, zapisování a bloudění), ze čtyřiceti úkolů tři minuté a tak nějak špatně spočítené. Oficiální výsledky ještě nejsou a přestože pro mě až tak důležité nejsou, zvědavý jsem.

Závěr

Letošek byl územně rozmáchlejší, přinesl lehce komplikovanější úkoly a pro mě se vrátil do známějších míst. Na startu jsem viděl hodně lidí, možná až moc. Jako komorné akce mi to vyhovovalo více. Stejně se vytratil spoluspiklenecký dojem, kdy se občas kšeftovalo s odpověďmi (za A prozradím B), kolektivní spolupráce (mě to vyšlo 5, co vám?) či se slibovaly hory-doly za přečtení odpovědi někým, kdo už na ni viděl od těch, kteří by to museli strašně složitě objíždět. Ano, nějako slečny mi od loňska dluží snídani, když mě uprosili na Hlavním nádraží.

Více uvolněné, více legrace.

Na masovou akci Cyklosvítání snad nedosáhne. To určitě zjistím příští rok ve čtyři ráno někde v Praze.