Jsou večery a večery
Ne zcela překvapivé zjištění. Díky více času strávenému na bruslích se jízda pomalu ale jistě zlepšuje. Topsidy tam padají na jistotu a inside miszou je na čím dál vyšších hranách.
Jen kvůli horku stačí hodina, dvě a jsem utahaný jako malé kotě (pokud by koťata jezdila na bruslích, přirozeně).
A po pravidelné jízdě se do toho přimotal J. že se chce projet. Takže jsme chvíli brousili rovinku na Letné tam a zpět. Na jednom konci se placatila jakási další škola bruslení: učili se hromadu kravin. Třeba brzdit tak, že jedou jednou nohou v trávě. Což namůže napadnout nikoho soudného kvůli přílišnému rozdílu povrchů. Nikoho, kromě učitelky bruslení. Bože, a oni ji za to i snad platí…
Odbočka: když najedou jen jednou nohou do trávy (kde nevím, co mě čeká), vzroste odpor jízdy – ale jen na jedné noze. Což pravděpodobně povede k otočce kolem více zbrzděné nohy a pádu na záda. V tom lepším případě.
Plus nevysvětlení (či nepochopení) pravidel pro pohyb mezi dalšími bruslaři – jezdili si na kusu jinak frekventované stezky dokolečka. Samozřejmě bez jakéhokoliv náznaku sledování okolí. Ohrožovali sebe, mě, všechny.
Opět: jak poznat kvalitní školu bruslení ? A proč za výuku vlastně platit ? Otázky, samé otázky.
Mimochodem: utrhl jsem obouvací pásek na brusli a grindplate se rozpadl na atomy. Ale počítal jsem s tím a měl jsem s sebou náhradní.