TiK

Maraton. To, na co trénuju. Takže jsem ten tréning dal zgruntu a mám ho. Ne jako závod, ale odběhl jsem to. Čtyřicetdvakilometrů a pět hodin.

Začalo to nevině: Stromovka. Že budu běhat okruhy 6km a uvidí se. Hlavní výhoda ? Můžu si nechat v křoví láhev s pitím a nemusím ji táhnout a každých šest kilometrů je občerstvení.

Plán – dvacet určitě, třicet by se dalo a když to půjde dobře, tak se uvidí. Nebyl to tedy blesk z čistého nebe.

PRvní dvacitka byla v pohodě. Nekolikrát jsem se ale musel brzdit z 6:30 na km s tím, že možná později se budou síly hodit.

KIlometry přibývali, voda ubývala a okruh (až tak moc) nenudil.

Když jsem se blížil do půlky okruhu na 24km bey jakýchkoliv známek nepohody, zavolal jsem partnerce, že potřebuju láhev vody a energeťák a že to bude na delší dobu.

Vlastně po každých šesti byla tak 1-2 minuty občerstvení a pauza, což v celkovém čase stálo kolem čtvrt hodiny, ale bohatě se to vyplatilo.

Takže 24 fajn, 30 v pohodě. Už je to jen 12km. To už dám, ne ? Dva okruhy. Tak jedem. 36 a pořád dobrý – žádná maratonská zeď (a že ji znám i na 24km), nohy bolej tak nějak standardně.

Poslední okruh mi okořenil sportester – ohlásil low battery a představa, že se vypne a já nebudu mít čas a vzdálenost ? Obvykle na to moc nehraju, ale tohle by mě mrzelo. Výsledkem toho jsou poslední dva kilometry ve výrazně vyšším tempu (0.5 min na km).

Nakonec ještě přidat pár stovek metrů „pro jistotu měření“ a domů.

Přechod běh – chůze stál za starou bačkoru a doma se naplno projevily hormony – chtělo se mi smát, brečet… všechno najednou. Stejně přišla zimnice, ale rychle odezněla.

Ale co – už jsem také maratonec.

Poznatky:

pití – důležité. V chladném počasí 3l minerálky. A Shock, spíš pro chuť

jídlo – jeden CarboGel na 12km. Předtím normální oběd.

oblečení – až ve sprše jsem zjistil pár puchýřů na prstech na nohou a pár drobných odřenin v rozkroku. Do druhéhop dne ok. Bradavky byly zalepené, takže tam taky všechno v pořádku.

Natrénovaný objem 200-250/měsic od listopadu je asi dostačující. Druhý den mě bolelo dost svalů, ale nic extrémního a třetí jsem si šel dát pětku (dobře, zpočátku to šlo trchu ztuha). Žádné další nadstandardní bolesti nejsou. Dokonce jsem druhý den přezouval gumy na autě…

S tím souvisí – pomalu, ale daleko. Vidím, že jen nabáhat objem je fajn, ale chce to zařadit i nějaké sprinty a rychlosti.

Mám tendence o tom každému vyprávět…

Rozhodně si nemyslim, že teď maraton dám kdykoliv a pokaždé. Ani náhodou. Teď mě čekají hory a pak se vracím k tréninku na květnový PIM. A zkusím se dostat na těch 4:40 (-30minut). Nebo doběhnout….