TiK

Po dlouhé době jsem byl běhat už dopoledne – vlastně jsem svám způsobem musel, protože jsem potřeboval něco zařídit na opačném konci Prahy a proč to pak zpět nevzít poklusem?

A je zcela samozřejmé, že přišla chumelenice, jedna z největších, této zimy. To si tedy nestěžuju – extrémní počasí není nic nového (tady či tady, překvapilo mě, že tu chybí článek, jak jsem si šel dát kolečko po Stromovce v bouřce) a v tramvaji jsem se i začal těšit. Pravda, s příjezdem do hor Střešovických se můj úsměv stal poněkud pochmurným. 

Vyřízeno a běžím. Vítr prohání poryvy sněhu, místy pod ním namrzlé zbytky, kopec dolů… a já mam samozřejmě silniční boty s prakticky hladkou podrážkou. Ale zatím dobré, to přijde později.

Kolem Jeleního příkopu a Hradu směr Letná. Abych splnil alespoň tu desítku, musím na Letné otočit celý okruh. A hle: na něm je v téhle slotě šest běžců. Nadšeně se zdravíme a utvrzujeme se, že jsme normální. V mezích možností jasně.

Otočka na Letné a Chotkovými sady dolů. A tam to přijde. Od Malostranské až k Žofinu. Hladká dlažby, na ní místy rozšlapaný sníh – očistec. Každý krok lehce podklouzne na odrazu a síly to spotřebovává neskutečně rychle. Navíc je potřeba běžet pomalu i na hroší poměry. I když teď koukám do záznamu a až taková tragédie to nebyla. Hm.

Těším se na každý kousek asfaltu, kde to neklouže. A překvapivě Náplavka je také v pohodě. Držím se na hladkém pásu, ale na rozdíl od chodníkové dlažby boty drží. Snad i hlubší sníh, nevim.

A jsem na Železničním mostě a cíl – Smíchovské nádraží. Autobus mi jede akorát, kafe z automatu tentokrát nestíhám.

Večer zjišťuju, že takhle utahnej z blbý desítky jsem už dlouho nebyl. Ale jak je vidět z fotek okolo, zas tak špatné to nebylo.