TiK

Nebo inline na dálnici. To je vcelku jedno.

Odpoledne

Po ilegální akci byla dnes dálnice vyhrazena bruslařům. Co vyhrazené nebylo bylo počasí a bylo dost na nic. Voda, zima a vítr.

Po obědě jsem dorazil k ústí tunelu a našel pár stánků a nemnoho bruslařů. Jejich počet se ještě výrazně snížil po decentní přeháňce. Ale co, jsem tam na bruslích, tak si to přece projedu. Voda nevoda, jede se. Podobného názoru bylo více lidí, ale stále bylo dost místa na vlastní soukromí.

Vlastně to bylo velice atmosférické: déšť, malá viditelnost, vítr a nehostinné pláně plné trávy a hlíny. Nebyl problém zavřít oči a ocitnout se někde na skotské vrchovině. Nebo jen na Luční louce. Za každým sloupkem jsem vyhlížel Krále Šumavy. Naprostá bezútěšnost krajiny; přesto plná zajímavé všepronikající melancholie. Vypl jsem mp3, sundal sluchátka a jen se kochal krajinou, mému srdci blízkou. I když smutnou. Nápory větru, šustot trávy, vůně tlejícího dřeva z posypu mulčovací kůrou kolem dálnice, odraz okolí v mokrém asfaltu.

Jízda mi hodně připomněla část filmu Po čem ženy touží – fiktivní reklamu na Nike (??): silnici je jedno, co máte na sobě. Silnici je jedno, jakou máte náladu, nezáleží ji na vašem věku. Jediné, na čem ji záleží je, jestli ji příště navštívíte. Takovou osamělost a zároveň splynutí s okolím jsem na bruslích ještě nezažil. Proste jedinečné.

O to větší škoda, že v mokru odešla kola i  ložiska – a já se jel ohřát domů pře večerním závodem.

Večer

Závody. Od deseti, pro širokou veřejnost. Za umělého osvětlení. Po dálnici. Samé lákavé věci.

Hned po vystoupení z auta mě přivítal ukázkově kýčovitý západ slunce.

Ale teď už z přírodní lyriky nic nebylo. Měl jsem necelou hodinu na rozhýbání se, registraci a takové ty zbytečnosti před startem.

Projel jsem si trasu tam a zpět (cca 10km) a šel se registrovat. Formulář vyplněný přes internet mi byl na houby (“oni u6 to odnesli”) a pak smích dvou vcelku protivných děvčat, když se dozvěděli o registraci na přezdívku Tik. Ha ha ha. No, já jezdil na bruslích, když ještě ony byly záblesk v očích dvou cizích lidí na koncertě Michala Davida. Ale náladu to stejně zkazilo. A přítomnost elastiku v míře větší než velké také nadšení nevzbudilo.

Znovu jsem vyplnil registraci (stejně nesmyslnými daty jako na webu (kdo chce (vědět)moc, nedozví se nic)) a šel se podívat za známými. Tóča a ještě jeden, kterého si pamatuju z Blade nights.

Mezitím tak nějak nastal start. Moc jsem to nesledoval, ale poslední jsem na startu nezůstal. Chtěl jsem vypálit jako raketa, ale pak jsem se uklidnil – trasa byla sice zkrácena, ale čeká mě 8km a to na sprint není. Nasadil jsem tempo, které mi vyhovovalo (poděkování za skupinou Iné kafe a jejich “Krvavá blondýna” – provedli mě celou trasou). Někoho jsem občas předjel, mě za celou dobu nikdo. Potěšilo, že jsem za zády nechal pár postav v elastiku s rychlobruslemi.

Na otočce se za mě pověsila nějaká slečna, cestou zpět v protivětru jsme se párkrát vystřídali a v mini-vláčku ujeli většinu trasy. Kus před cílem jsem zkusil dojet skupinu tak sto metrů přede mnou – ale nepodařilo se a slečna nástup nechytila a dojela kus za mnou.

Kus před cílem mi slušně ztuhly nohy a byl jsem rád, že jsem byl rád.

Elitní čelo rychlobruslařů mi na těch osmi kilometrech nadělilo skoro čtyři minuty…ale jinak těch osm kilometrů mám průměr přes 34km/h (těsně pod 14 minut) a z 62 závodníků jsem skončil za polovinou – 35. místo. A mám podezření, že tak 20-25 bylo rychlobruslařů :) Data měřená čipem na noze – data z GPS jsou …no, dost mimo mísu.

I večerní jízda po dálnici měla svou atmosféru, své kouzlo. Ne kvůli měření sil, ne kvůli závodu. Není to nic jasného, definovatelného. Ale je to tak.

Počasí nebylo ideální ale přispělo k atmosféře závodu a jízdy a učinilo vzpomínky na atmosféru tohoto závodu velmi trvalé.