TiK

[b]Life in line[/b] aneb zcela subjektivní popis výpravy do Hradce Králové.
Dopravu zajistily České dráhy vcelku odpovídající (aspoň směrem tam. V tuto chvíli píšu na nádraží a netuším, jestli se do vlaku do Prahy vejdu) a přes avizované zpoždění na čas.
Z nádraží městem jsem šel docela poslepu – znám směr a pak se uvidí. Nevidělo se a tak jsem musel vytáhnout mapu. V notebooku. To domorodce docela poplašilo, ale zůstalo jen u vyděšených pohledů, křižování se a podobných náznaků.
Orientace byla obnovena a posledních pár desítek metrů stačilo jít po sluchu – rámus vyluzovaný „mediálním partnerem“ byl vcelku mimořádný.
Závodní okruh na (pro dopravu) uzavřené silnici, povrch vypadal slušně. Start/cíl tvořil jakési „slepé střevo“ okruhu.
Program se držel tradice Inline tour – napřed závod na pět kilometrů o ceny pouze z čokolády, pak jedenáct a dvacet dva kilometrů o peníze.
Už v prvním závodě se ukázala převaha speed bruslařů. Takové malé nic, ani vidět to nebylo, ale mělo to pětikola a zřejmě pravidelný dvojfázový trénink a kaloricky vyváženou stravu. Prostě ujel zbytku o dost velký kus. Hmmm.
Druhý závod byl ve stejném duchu – pár „profíků“ a zbytek beznadějně nestíhal.
Na dvaadvacítku už jsem nezůstal. Bylo toho na mě moc. Konkrétně:
Lidi, kteří nechápali svojí roli v celé akci a snažili se na sebe strhnout všechnu pozornost.
V první řadě Leoš Mareš, který měl (podobně jako Paroubek) názor na všechno a musel se o něj podělit, vtípky, které se zdály vtipné jen jemu a v neposlední řadě místo povzbuzování „těch na konci pelotonu“ pro které (aspoň podle výrazu) byl největší boj a výhra jen dojet, shazování a kritika.
V druhé řadě (a pro mě dost osobní) – Rolldance, neboli Tóča crew.
Faktické: kromě Lenky (slalom) nepředvedli nic zajímavého (v davu odposlechnuto na několika místech, že by to mohli mít aspoň trochu secvičené ).
Subjektivní: ve snaze zviditelnit se neustále jezdili a předváděli se – sice nebylo vcelku co (a pokud už je někdo viděl jednou, viděl všechno, co mohou nabídnou) ale horší bylo, že se předváděli i během závodu přímo na dráze – nepřišlo mi to fér vůči závodníkům, kteří dřeli na dráze a diváci si jich moc nevšímali. Taky bych se na to vykašlal.
Korunu tomu nasadili při dojezdu druhého závodu, kdy stáli před tribunou před cílem, takže několik závodníků, kteří si to chtěli spolu rozdat ve sprintu, měli zcela smůlu.
Petr Manďák. Prima, že se naučil jezdit za autem, prima že má agenturu – ale jako atrakce každého závodu ? Proč? Nehledě na to, že jízda za autem je (pro diváctvo) něco dost nudného.
Kolem a kolem, být „obyčejným“ bruslařem, tak to byl asi poslední závod, který bych jel – společně se speedaři, nezájem diváků a moderátora… také bych se na to vykašlal.
A teď pár postřehů:
I když speedaři neustále (alespoň v diskuzi na www.ladronka.cz) tvrdí, jak skvěle umí bruslit, padali jako hrušky a snad každý měl nějaký nový šrám. Možná by nebylo špatné, kdyby slezli ze svých speciálních okruhů a zkusili trochu reálného bruslení po ulici. Třeba by se konečně něco naučili.
Tóča: jeho snaha být v centru obdivu je jedním z nejzábavnějších rozptýlením na závodech. Když o tom člověk ví a sleduje Tóču, jak se stále snaží dostat do centra dění a přitom (ve většině případů) nikoho nezajímá…
Minimálně být neustále nablízku Marešovi a „být viděn“ byla nejlepší z celého dne.
Petr: a máme tu novou fotografickou hvězdu. Stačí od známých vyzvědět, jaký koupit foťák, pak nákup zrealizovat a je hotovo. Vlastně ještě na foťáku přecvaknout na režim „Sport“. A pak už jen mačkat, mačkat a mačkat. V některých složitějších případech není špatné se poptat okolí, co že by bylo nejlepší nastavit. A samozřejmě přesvědčovat okolí (a hlavně cizí), že fotí, je v tom dobrej a postávat s foťákem co nejviditelněji. Sice od něj bohužel nikdo ještě neviděl ani fotku, ale přístup je to úžasný.
A opět je tu můj vnitřní problém s komercionalizací nejen bruslení, ale i stylu (a image) kolem nich. Ale co nadělám a maximálně může tlouct o stůl průkazkou „instruktor inline bruslení“ a volat: „Toto není komerce!“.

A odkaz na galerii