TiK

Noční bruslení
ač už to tak nevypadalo, přeci jen došlo aspoň na jednu noční jízdu na bruslích po Praze. Z minuty na minutu Sheraken (no, má i občanské jméno, ale fakt nevím) svolal sraz na desátou na Strahově.
S tím, že jede dalších deset lidí.
Hurá ! Konečně se projedu po Praze s nějakou partou.
Na sraz jsem vyrazil pamětliv náhodnosti výskytu víkendových tramvají s velkým předstihem, aby byl na místě nakonec o půl hodiny dříve. Nevím, jak to Dopravní podniky dělají, ale jejich jasnovidci průběžně monitorují cestující a těm, co nejvíce spěchají posílají do cesty samé pomalé tramvaje, objížďky a nenavazující spojení. Ale zpět.
Půlhodinu do startu jsem strávil příjemně: u strahovských kolejí je takové malé zábradlí, tudíž stačilo lehce převoskovat a už jsem se po něm proháněl. Žádné výzvy, spíš si jen tak hrát…
Za pár minut deset se objevilo vcelku početné bruslařstvo – pár lidí jsem znal, pár ne. Úvodní představení proběhlo-neproběhlo a všichni jsme se vydali po trase, která byla známa dopředu. A jak se později vidělo, byla dogmaticky dodržována.
První kopec ze Strahovského Silicon Hill na Vypich přes Ladronku. Kopec proti větru… když jsem ho sjížděl na sraz, bylo to příjemnější. A už tam se ukázal (mě neznámý) človíček, který na rovině a z kopce nebyl vidět, ale do kopce do rozjel a byl vždy alespoň o padesát metrů přede mnou.
I když tentokrát jsem se docela flákal a přestože po zkušenostech z minula kolega poznamenal, že mě nikdy neviděl brzdit, protože když přijede s ostatními dolů, sedím tam už na zábradlí a tvářím se znuděně, tentokrát jsem dojížděl tak nějak v davu. Většinou.
Z Vypichu směrem ke Střešovické nemocnici, ale kousek před ní odbočkou na Veleslavín. Cesta fajn, jen jedna (už známá) ostrá pravotočivá protisměrem jednosměrky. Dole mi bylo vyčteno, že obvykle první zastaví a ukazuje ostatním, jestli moho ujet, ale jednak tak daleko můj altruismus nesahá a také bych to tam neubrzdil a byl jsem moc rád, že jsem se vešel na silnici.
Ve Veleslavíně jsme u závor čekali na zbytek jezdců. O zpestření se postarala hádka či diskuze, zda dotyčný, který ještě nedojel, vůbec vyrazil na trať a kdo ho viděl naposledy. Nebo jestli si jen zpestřuje sjezd uzavřeným železničním přejezdem ?
Z Veleslavína se pokračovalo standardně Kladenskou – na té mě už nevzruší ani dva příčné prahy v plné rychlosti. Trochu se to motalo kolem Bořislavky – já jel po svém, někdo se mnou, někdo se Sherakenem o ulici níž, ale nějak jsme se nakonec potkali a trochu zakličkovali u Hadovky vedlejšími silnicemi.
Pak přes Vítězné náměstí směrem na Letnou. Sjezd k Výstavišti měl svoje kouzlo – naprostá tma a jen tušení silnice a případných překážek na ní v plné rychlosti. Sladké.
Přes Štrossmayerovo náměstí k Letenskému tunelu (raději to mám přes Štvanici, ale rozhodl jsem se nekecat do plánované trasy. Aspoň jsem si užil kostek.
Na náměstí republiky jsem byl dost překvapen – za mých mladých let tam byla normální křižovatka s asfaltem, dnes je tam (krom rozkopané stavby) cosi jako pěší zóna vydlážděná hrubými kostkami a dvoucentimetrovými mezerami mezi nimi. Hnus.
Takže prokličkovat tenhle děs a kolem Masaryčky k Hlavnímu nádraží a vyšlapat na vrchol Václavského náměstí.
Trocha relaxace pod sochou Sv. Václava a uměním ve formě nápisu To není umění z překližky na zemi. Mimochodem – při odjezdu jsem zkusil soul grind a jede to na něm pěkně.
Václavským náměstím po chodnících dolů – nejel jsem první, takže jsem si užíval chodců vystrašených těmi přede mnou, kteří se motali tam a zpět snažili se pochopit, co se jim to právě stalo.
V polovině náměstí malá diskuze na téma Co mi může Policie – k čemuž byla jistě inspirací přítomnost několika hlídek a bylo legrační sledovat, jak se nikomu nechce vyrazit kolem Policie jako první.
Přes Národní třídu k Národnímu divadlu. Z nudy při kroužení po mramorové ploše ND mě vytrhla až hra na babu.
Přesun kolem Mánesa na autobus u Kinského zahrady byl okořeněn jen Sherakenovým pokusem zabít se čelním nárazem o protijedoucí mercedes.
Plánovaná čekání dvacet minut na autobus s minimálně nejistým výsledkem odjezdu party bruslařů uvnitř autobusu mě inspiroval k opuštění pelotonu a k návratu přes Národní divadlo, Perlovku, Staroměstské náměstí a Letnou domů – časově mi to vyšlo akorát tak, že jsem míjel Hradčanskou v době, kdy měl teprve přijet autobus zbytku bruslařů.
Trochu rozporuplné pocity mám z lidí – buď se znali málo nebo příliš a já nezapadl. Takže takhle nějak si to pamatuji já.