TiK

V minulosti to bylo bez zábran, chápeš? Bylo to bez starostí a všechno bylo jako první jízda. Tam, kam jsi jel, tam nikdy nejel nikdo jinej

Sluníčko svítí, nebe je místy ocelově šedé lehce n…(import z brusle.info/blog)

Sluníčko svítí, nebe je místy ocelově šedé lehce namodralé a rtuť teploměru se zimomřivě neschovává v baňce.
A kde jsou bruslaři ? Zřejmě zalezlí…
Letné zeje prázdnotou krom jednoho blázna/nadšence, který několik desítek minut piloval jízdu pozadu na namalované osmičce.
Rychlé projetí dálnice – také nikdo. Vyhřívám se na sluníčku a volnou jízdou z Letné přes Štvanici (poslouchal mě tu minule někdo) na Florenc.
Dávám sbohem slunci a elegantně obeplouvám dva příslušníky městské policie, kterým jsou bruslaři v metru zcela ukradení. Diky.
Vylézám na Budějovické (nikdo, v kterých místech podchodu jezdíte ten slalom ?) a chvilku zvažuji zabouchat na Veselého Zelí. Nakonec ale zabořím ruce do kapes a volným tempem mířím k Paláci kultury. Pozn. Pro mladší sjezdový palác.
Chvilku se dívám na dva trialové bikery, kteří přesně pod značkou “zákaz všeho na kolech” zkouší vyskočit na metrovou zídku tak, že dopadnou a zůstanou stát nahoře na předním kole. Nechápu.
Po točité lávce přes dálnici – rád se vezu spirálou dolů. Cestou dolů si divokou gestikulací upřesňujeme s protijedoucím cyklistou “kdo kam” – zabírá to a míjíme se zcela bezpečně. Zkoumám odrazy slunce v hotelových oknech a jako obvykle přemýšlím, proč nemám foťák s sebou (no jasně, s velkým nejezdím a malý má prázdnou baterii). Díky této duševní relaxaci zapomínám na betonový sloup (zřejmě průduch z garáží), který mě už minule zaujal a hra “jak vysoko se dá vyjet po stěně se sklonem kolem 80o” se odkládá.
Na Nuselském mostě se střetávám s chodcem. Díváme se na sebe prakticky na celou délku mostu, když se blížíme, usmějeme se na sebe, jak je nám dobře. A pak oba uhneme na tu samou stranu….
Objali jsme se jako staří známí a se smíchem se rozloučili.
Aut jezdilo málo a tak prostředkem magistrály mířím na I. P. Pavlova, kde otáčím Ječnou dolů. Cestou zkouším přeskakovat tramvajové panely a přechody. Docela se daří – i když někdy bych si měl přeměřit ten nejdelší. Letěl jsem vzduchem asi hodinu a dopadl jsem lehce za polovinu…
Tradičním mumrajem Karlova náměstí s rukama v kapsách a rychlostí chůze – obávám se, že několika řidičům se jejich křišťálová karma řádně očoudila…
Na Scéně jen pár kolařů mlátí koly i sebou o zem tak chytám 22ku směrem zpět na Letnou.
To se ale mění a dojíždím až na Vypich a přes Ladronku zpět. Na dráze se tam motá pár fitnesáků a jeden speedař – takže na bruslaře Letné prohrála…
Dolů kolem stadionu s jednou novinkou. Pokud to člověk nežene na maximum, je možné se na Dlabačově zařadit na hlavní bez brzdění (1 bod), v plné rychlosti přejet dvoje koleje (1 bod), přejet křižovatku (1 bod), sjet spojkou o kus níž a pořád bez brzdění odbočit ke Keplerově gymnáziu (1 bod). Kdo má čtyři body, vyhrál svůj život a postupuje do další úrovně.
A pak už kolem hradu zpět na Letnou – nikde nikdo.
Ale zabruslil jsem si (pomalu ale) příjemně.
Klíčové slovo: lenost