TiK

V první chvíli jsem doufal, že by to mohla být stezka pro brusle.
Pak jsem si říkal, že to bude aspoň slušná cyklostezka.
Včera jsem ji jel poprvé, ačkoli je otevřená už dost dlouho. A dnes podruhé a s foťákem.

Ze Štvanice na Palmovku.

Cyklostezek vedoucích Prahou je několik a nevím přesně, odkud vede stezka, na kterou jsem se napojil na Nábřeží Ludvíka Svobody (pro starší viz „Husákovo ticho“, pro středně staré „Bunkr“ a pro nejmladší „skate plácek proti Štvanici“. Hm, já splňuji všechny kategorie. Zajímavé).
Odtamtud jsem se napojil na cyklostezku a vyrazil po proudu Vltavy vstříc nové zástavbě Rohanského nábřeží.
Cyklostezka asfaltová, vcelku široká (pokud si někdo na lavičce nenatáhne nohy). Značení je výrazné, ale ignorované. Na bruslích sjízdné (pokud není čerstvě posypáno po zimě, jako teď) bez problémů.
První chyták přijde u Hlávkova mostu. Doprava nahoru na most, nebo rovně pod mostem. A to rovně je problém: pokud to víte, nebo je světlo, zábradlí do poloviny podchodu není problém. Pokud je tma a jedete tam poprvé – vás anděl strážný bude mít fofr.

  

Za mostem (..v úzké ulici) stezka lehce zakličkuje a kolem Hotelu Hilton vede po nábřeží. Na jedné straně je vodotrysk u hotelu, na druhou stranu je výhled na zdymadlo a štvanický skatepark – momentálně (únor 2007) rozebrán a přestavován. Zřejmě na další Mystik.
Asfaltová stezka pokračuje za Negrelliho viadukt k zatím posledním novostavbám. Ač moderní z moderní architektury obvykle na věci nejsem, musím říci, že tady se mi líbí. Jak domy, tak celkový pocit z místa.
Ale u prvního domu je pro bruslaře konec. Pár metrů je zámková dlažba a te přejde do hliněné válcované cesty posypané drobným štěrkem. Ale na kole sjízdné bez problémů.
Mezi další pamětihodnosti patří totálně vybydlený domek, kde ještě včera sociálně nepřizpůsobiví občané vařili na ohni měděné dráty. Dnes tam byl jen nezaměnitelný smrad spálené izolace.
Cesta se dále vine oblastí, kde před povodněmi 2002 jistě něco bylo, ale teď je tu buď plevel do výše středně malého bruslaře nebo vznikající developerské domy.
Pak ale přijde něco, co nemůže chybět na žádné cyklostezce v ČR: přerušení a cesta necesta.

  

Tentokrát má podobu panelové cesty, křižovatky a průjezdu stavbou. Včetně provozu těžkých nákladních aut.
Můžete namítnout, že se tedy nejedná o cyklostezku. Ano, máte pravdu. Ale vycházím z toho, že pokud sleduji značení cyklostezky a ta najednou skončí, nicméně po pár stovkách metrů opět začne, dá se předpokládat, že se cyklista bude chtít nějak přes ono „území nikoho“ dostat.
Takže vzhůru stavbou. Je možné obdivovat těžkou techniku (bagry) či lehkou (UK+lopata). Pokud máte štěstí, tak přímo v tomto směru startují letadla ze Kbel – měl jsem štěstí na vládní speciál (divil bych se, kdyby jiné letadlo tohoto typu startovalo z Kbel.
Na stavbě značení neexistuje, ale pokud více-méně náhodou odbočíte cestou, která vypadá stejně jako všechny v okolí, přivede vás až na (další) začátek cyklostezky.
Cedule, jemný štěrk, obrubníky – v tu chvíli prostě luxus :)

  

Bagrem nedotčenou zemí cesta pokračuje až k Dělnickému mostu. Na levé straně se objeví golfové hřiště, na pravé mě u tenisových kurtů zaujaly dvě rezavé nádrže – ale to byla jen předehra k industriálnímu Ocelovému městu. Ale o tom o kousek níž.
U Dělnického mostu je možnost výběru: vyjet na něj a vydat se jinam nebo pokračovat rovně. Tunel pod mostem přinese opět překvapení – sjezd a výjezd jsou krátké a prudké, občas okořeněné vystupujícím kanálem. Následuje pár metrů asfaltu a cesta kolem autobazaru – většina v metle a na hlínách, občas něco f plný palbě. Majitel (??) – 150kg včetně zlata na krku a teplákovka typu „víc pruhů, víc adidas“ se netvářil moc šťastně, když jsem vytáhl foťák. Ačkoliv jsem neměl zájem o fotku jeho osoby, ani bazaru (tedy – kusu blátivé plochy obehnané vlnitým plechem), vzal si to osobně a decentně mě požádal, abych ho nefotil slovy „Di s tím do piče než se naseru“.
Takže jsem nevyrazil tam, kam jsem byl poslán, ale pokračoval jsem po stezce.
Tentokrát to byla jen ujetá hlína. Než se konečně objevil asfalt, po pravé straně se objevil ateliér a několik soch jen tak rozmístěných venku.
A konečně zpět na asfaltu – ale to už je u protipovodňových vrat. Ano, je to stavba, která by mohla být ilustrací Vernova Ocelového města. Masa betonu a oceli. A přece je v ní určitá poetika.

  

Z hlediska kola/bruslí je to slabší. Po pár metrech asfaltu následuje opět štěrk. I když podle stop hojně využívaný bruslaři v marné snaze „někam se dostat“. Další zajímavostí je sjezd – krátké klesání (max 2metry) a ještě kratší odpočívadlo (max 1metr). To celé několikrát zopakováno. Smysl tohoto řešení mi zůstal utajen – ale zřejmě tam bude…
Na tachometru mám necelé čtyři kilometry.
Tak. Pokochal jsem se vraty a konec. Respektive – tím končí tenhle článek.
Cesta může vést doprava na Palmovku nebo doleva podél Vltavy dále k Trojskému kanálu, kde se bruslí vcelku dobře a často.

  

A zhodnocení ?
Na brusle více-méně nevhodné.
Na kolo – jen pokud je to část „z – do“. Na samostatnou cyklovyjížďku jsou 4km málo.
Na příjemnou procházku je uprostřed stavba.
Ale (pln nezdolného optimismu) věřím, že do budoucna bude lépe, bez staveb a pokud takhle bude vypadat síť cyklostezek, díky nimž bude možné projet Prahu z jednoho konce na druhý, budu spokojen.