TiK

V minulosti to bylo bez zábran, chápeš? Bylo to bez starostí a všechno bylo jako první jízda. Tam, kam jsi jel, tam nikdy nejel nikdo jinej

Závody ? Rozhodně ano. To jsem si donedávna mys…(import z brusle.info/blog)

Závody ?
Rozhodně ano.
To jsem si donedávna myslel. Ale červíka do hlavy mi nasadil Tygřík, když jsem si tuhle stěžoval na nezájem o freeletnou: „A mají lidé vůbec chuť závodit?“. Mají?

Co takhle: jak vypadá současný běžný bruslař ?
Co takhle: je to člověk sportující, zkoušející různě sporty, kterými se snaží přesvědčit se, že v práci netloustne za stolem a hledá nějaký pohyb. Zkoušel různé věci a pak se v časopise dozvěděl, že se teď mluví o bruslení.
Zašel do nejbližšího sportu, kde mu prodavač doporučil nějaké brusle, pak se podíval na internet (nebo to bylo ještě v tom časopise) a našel, kde je doporučená stezka pro brusle v jeho okolí.
Bez jakéhokoliv vedení (nebo podle rad v letních přílohách novin) se naučil jízdu popředu formou, která mu vyhovuje a jezdí si trasu sem a tam.
Nepotřebuje slalom, nepotřebuje nic pokročilého a je rád, že se dvakrát třikrát týdně pohybuje a sportuje. Třeba jako doplněk kola či tenisu.
Osobně se domnívám, že tohle je ta „masová základna bruslařů“.
A teď mu někdo začne reklamní masáží nutit závody. Je jedno, jestli motání se mezi kelímky, jízdu na tyči nebo maraton.
Přijde se na ně podívat a co zjistí ?
Že neumí nic. Kelímky objede obloukem, aby o ně nezakopl, maraton zvládne tak za týden a zábradlí používá jen na podporu při chůzi do schodů. A zjišťuje, že aby měl alespoň jakousi šanci, bylo by třeba se bruslení věnovat intenzivně každý den a začít metodicky trénovat.
Jen odbočím k situaci, kdy zkusí závody třeba ze série Lifeinline. Přijde na start, odstartuje a pak ho pravidelně předjíždí „profíci“, kteří mu nandají několik kol. Případně na něj zavolají, ať nepřekáží. Plus dav více či méně ohleduplných bruslařů, kteří se snaží jet co nejrychleji.
Po rekreačním ježdění kdesi na stezce to musí být slušný šok.

Jsou tedy možné několik konců:
Rozhodne se na sobě pracovat. Takže tréning a zlepšování se (upozorňuji, že nemluvím o žádné konkrétní disciplíně).
Spokojí se tím, jak to bylo doposud. Lepší nějaký sport než žádný a dál si jezdí svých týdeních pár kilometrů.
Znechucení. Vzdá to, pravděpodobně se slovy „já nikdy nebudu jako ono“ a jde se zapsat do šachového kroužku, kde se zmíněný postup opakuje :)

|Vracím se tedy k otázce: pro koho jsou závody ? A vychází mi, že jen pro určitou, co do zastoupení spíše menšinovou část bruslařů.
Ale v každém případě to má svůj smysl. Spousta závodů má neopakovatelnou atmosféru a nesou s sebou spoustu zážitků.
Spíš je otázkou, jak minimalizovat rozčarování začátečníků. Dělit závody na „pro“ a „amatéry“ ? Rozdělení nikdy nebude spravedlivé. Na skejtu byly kdysi závody jen pro začátečníky – podmínky byly různé: zatím zádná účast na závodech, věk, maximální doba na skejtování. A jak se objevily, tak zmizely.

Je možné přirovnání k olympiádě: jsou stanoveny limity, kdo je překoná, jede. Následující olympijská závod je pak většinou kvalitní. Kdyby to byly závody pro každého a ještě by lidé byli lákání „přijďte se proběhnout po olympijském stadionu, kam se normálně nedostanete“, nebyl by s výsledkem spokojený nikdo.
A tohle je přesně situace bruslařských závodů.

Na druhou stranu je ve společných závodech možnost porovnat se přímo s těmi nejlepšími v jednom závodu.
Nacházíme se v začarovaném kruhu a hledáme cestu ven.
Závěrem: závody ano. Tady jsem (si) nastínil možná pro a proti – i když jich jistě existuje víc. A pokud hledáte svatý grál dokonalých závodů pro všechny, přeju hodně štěstí. Budete ho potřebovat.