TiK

Dneska jsem se dostal ven až k večeru. A zahájil jsem vcelku obvyklou trasou: Stromovka.

Zajímavou změnou byly pokácené stromy u cesty – vyzkoušel jsem na nich pár grindů a kromě toho, že na mě kolemjedoucí bruslaři koukali jak na blba to další uspokojení nepřineslo.

Stejně jako ogrindování dostupných laviček a pár třistašedesátek přes bordel na zemi.

Zaujala jakási inline škola (? – Motali se tam a jeden, co nevypadal na bruslích tak zoufale jako ostatní, vysvětloval). Dokázali zabrat největší křižovatku ve Stromovce a kolemjdouci lidé či okolní provoz jim rozhodně tep nezvyšoval.

Prostě banda bezohledných hobíků. Nebo hoblíků ?

Přes Stromovku to Tróji ke slalomářskému kanálu. Tam se také motalo pár fitnessáků, ale v podkritickém množství.

U cesty jsem tam objevil sadu polozapomenutých laviček – takže příště nezapomenout vosk.

Přes most do Holešovic a vcelku najetá trasa po nábřeží. Betonové bloky na skoky, grindy a sem tam něco na grindy.

Pak rychlá průjezd obchoďákem (jen parkoviště) na Palmovce a směr Florenc.

Tam je ukrytých několik zábradlí na zevlování – nic velkého, ale jen tak během jízdy tam poslat pár triků a jet dál. Plus jedno, na které mám zálusk dlouho, ale přesně naproti němu je několik laviček většinou obložených geronty a já nepotřebuji tak velké publikum k tomu, jak si rozbiju hubu.

Až k Národnímu divadlu vcelku příjemná cesta – nikam jsem nespěchal a po dlouhé době jsem si s bruslemi (a vlastně i na nich) hrál. Každý přechod, každá prasklina byla důvodem k nějaké drobné akci. Moc příjemný zážitek.

Od Národního tramvají na Bílou Horu. A přes Ladronu a Strahov downhill zpět. Moc mi to nejelo, ale nově instalovaný radar mě asi zachytil a zahlásil 55 km/h. Ale možná že se mu něco zdálo.

Na Ladronce se prohánělo pár bruslochrtů, ale konflikt se nekonal. Žádný se nekonal ani cestou po silnici kolem Hradu a skrze Letenské sady.
U slalomu už nikdo nebyl – a skoro nikdo nebyl ani vu půjčovny a občerstvení. Protože tam na to také kašlou jak můžou a klidně zavřeli před osmou, že je to nebaví. Takže plán na dobrou polévku byl zmařen a já se už jen cestou zpět projel po pár lavičkách.

Po nich se také proháněli mladí hoši. Image dobrá, brusle také, ale jinak bruslaři na hovno. Skočí na zídku, ujede tři a půl centimetru a hned se jde pochlubit hloučku chichotajících se mrcinek, jakej že je drsnej. Na to jsem neměl ani nervy, ani náladu. Bohužel je ale zaujaly moje brusle a tak mě následovali po celém Stalinovi, že jim asi jako něco předvedu. Což se mi po těch 20km prokládaných triky ani moc nechtělo.

Nakonec odjeli ke svým mrcinkám věku 10,5 roku bez invektiv z mé strany. A já se v klidu projel – ale už opravdu relaxačně. I když –jedna zídka, která byla na jaře hodně úplně moc nejvíc vysoká je teď tak akorát. Takže úspěch.

A to je pro dnešek vše.