Jen chvíle na Letné
Když jsem přišel domů, začalo pršet. Nezbylo než počkat, jestli se to nezlepší – ale moc se nepodařilo.
Mezi loužemi jsem dokličkoval na Letnou. Pod stromy úplně mokro, jinak to šlo. Hrany od vosku plné vody.
Chvíli jsem se jen tak vozil, občas tam poslal nějaký jednoduchý trik, občas prohodil pár slov s několika starými známými (skejťáky), kteří se tam potulovali také.
Více než zewlování mě (jako fotografa) zaujalo úžasné světlo – tmavé mraky, zlaté sluneční světlo, probleskující dírami v mracích. Nádhera. Jako obvykle, když nemám velký foťák.
A cestou tam a zpět jsem alespoň mohl obdivovat, jak Praha nenávidí bruslaře.