TiK

Bruslím městem. Mým městem. Po trasách, kde znám každý obrubník. Vidím stopy kol z minulé jízdy a vím, proč jsem uprostřed cesty musel brzdit. Kdy jsem tu jel poprvé. Naposledy. Pamatuji si.

Občas, když mi záblesky slunce oslepí oči, vidím vedle sebe další bruslaře. Bruslaře, s kterými jsem projel snad všechny ulice v Praze. Slyším svist jejich bruslí, jejich smích i nadávky. Někde, občas. Prchavý dojem, že nebrázdím ulice sám. Ale o pár metrů dál se vidím v nablýskané výkladní skříni sám. Sám v davu chodců.

Snažím se vzpomenout, na kolik z bruslařů jsem už zapomněl. Co všechno jsem už zapomněl.

Byl jsem král a město bylo moje. A já jeho. Nikdy a nijak mu nedokážu splatit zážitky, které mi dopřálo ve svých ulicích. Neskutečně intenzivní i intimní vztah. Ne, neskončil, ale roky upadá. Vytrácí se. Měníme se. Oba.

Kde jsou dávní bruslaři? Někteří nepřežili svůj život, někteří odešli. Občas někdo zůstal. Už ne jako král. Jen jako někdo trpěný. Lapený v pasti dlažby, příkazů a zákazů. Nařízení. Vyhrazených míst. Svého života. Také se mění.

Moje město. Bývalo přátelštější, známější. Opuštěnější. Cesty, důvěrně známé z bruslí jsou najednou vydlážděné. Tam, kde bývala oprýskaná zeď, září skla obchodů. Kdysi prázdné ulice jsou zaplněny davy turistů. Náš vztah je pryč. Už nerozliším, kterým městem právě teď jedu. Pardubice ? Boleslav ? Praha…

Moje bývalé město.

Měníme se.