TiK

Konečně nepršelo a konečně se dalo jezdit. Jako součást testování koleček jsem projel Stromovku a oblíbenou trasu přes Holešovice.

Ve Stromovce se objevil jen jeden bezmozek, který se před náhlu změnou směru/rychlosti nepodívá dozadu. Stane se. Kola jedou ďábelsky (viz dále) a na kvalitním povrchu jsou opravdu rychlá. Rychlá, ale pořád se s nimi neho sžít – ten pocit jízdy “na hraně” pořád ne a ne najít. Jistota, že tuhle zatáčku projedu bez toho, že by se kola utrhla do smyku není.

Projel jsem přes Trojskou lávku a zatočil pod ní. Kdybych se podíval, všiml bych si vody dříve – takhle jsem ji profrčel k překvapení jak mému, tak okolojdoucích. Ale po nedávné koupeli je to sranda.

U kanálu jsem fotil: vody je dost a dost.

Přes Holešovice a tramvají zpět na Letnou. Konzultace a pak jsem se chtěl flákat po lavičkách a po jednom railu, který mě už nějakou dobu přitahuje, ale fronta skejťáků před ním je otravná.

Nakonec se objevil J,  s kterým jsem sice byl původně dohodnut, ale pak jsme to pro skoro-déšť zrušili. Začali jsme jezdit kola po Letné. A pak ten vůl dostal nápad, že na rovném úseku (cca 700 metrů) budeme závodit.

Mě to trochu kazil grind plate, který při maximálním záběru drhnul o zem – brzdil a podkluzoval. Takže většinu času jsem tempo držel tak na 90 procent, ale dál to nešlo. Při maxinální rychlosti už to není ani tak o skluzu jako o běhu odrazu vzad – a když jedna brusle podkluzuje, tak se to nedá.

Konec okecávání – prohrál jsem.