TiK

za poslední tři dny ? Těsně pod sto kilometrů.

V pondělí přes Letnou do centra, Křižíkovou na Palmovku a s pomocí tramvaje do Libně na cyklostezku. Mimochodem, ten nejdražší most je zavřený. Lidí tam bylo dost a dost, takže jen tam a zpět a pak pěšky kolem Sazka (či jak se teď jmenuje) arény a přes Palmovku na Vítkov. Tedy pod Vítkov. Zpět na Florenc, metrem na Budějovickou a přes centrum zpět. Cestou přes Staromák jsem nechápal – totálně podzimní atmosféra. Podílel se na ní kouř ze stánků i  šero v ulicích. Ale tohle nebylo léto ani náhodou. Nakonec necelých 40.

Úterý byl odpočinkový den. Vlastně jsem se jenom vozil po Letné. Na vzdálenost deset, na náročnost asi milión. Soul na lavici, nějaké to hraní na ostatních hranách a tak různě. A od Kyvadla bylo vidět, že někde něco hoří. Podrobnosti nevím.

Ve středu to bylo nejdelší. A ani ne nejnáročnější. Letná, Stromovka dolů a šup na Holešovice na metro. Sice bych to neměl dělat a do svědomí se mi snažila dostat obsluha metra (takové to hlášení, že je zakázáno používat brusle v metru, ale s trochou ignorace jsem odjel nejbližším spojením) na Prosek. Park přátelství a směr Kobylisy. Lákal mě sjezd Starými Bohnicemi, tak proč tam jet rovnou a ne přes půl Prahy…

Cestou jsem si vzpomněl na old-school mini zábradlí, které by mohlo být dalším dobrým příspěvkem na blog. No, snažil jsem se, paměť napínal… ale i proto, že jsem jel z druhé strany, zábradlí jsem minul.

A to jsem se sídlištěm motal tam a zpět. Nevadí, nejsem tam naposledy. Vyjel jsem nahoru do Kobylis a řešil kudy-tudy do Bohnic. Nakonec jsem zariskoval spojkou K Ládví. Chodníky nikdy, čekal jsem provoz… a ejhle. Velmi dobrý asfalt, lehce z kopce a jelo to jedna báseň. A jediné auto způsobně počkalo, až jsem projel závěrečné esko a mávnul na znamení díků. A že to tam jelo mezi 35-40km/h (s pořádným šlapáním, TAK z kopce to zase nebylo).

Hurá, Bohnice. Ústavní dolů to jezdilo vždycky dobře a škoda, že z toho prudkého kopce na konci není vidět do Bohnické – pustit to tam rovnou by byl zajímavý počin. A aby to bylo komplet, bylo místa pod stromy mokro. A že tam není problém těch 40-50 jet. Takže dvě zatáčky byly hodně infarktovou záležitostí.

Dojel jsem do Podhoří a zděsil se – fronta bruslařů táhnoucí se směrem k Zoo, pomalu postupujíc jednotným tempem. Do toho chodci a kolisti. Děs, běs. Nějak jsem se zařadil a zvolna začal předjíždět průměr. S rukama v kapsách a lehce vzteklý – na prvním kole jsem vyrobil plošinku. Po těch letech bych už měl umět brzdit bez likvidace kol, ne ? Tak ne.

Korunu tomu nasadil pár cyklistů předemnou na mini-kopečku pod Zoo. Stoupání krátké, ale prudké. Jel jsem poměrně s odstupem za nimi a pod kopcem jsem to vzal hokejisticky – v podstatě jsem kopeček chtěl vyběhnout velmi krátkými skluzy s vysokou frekvenci (a to mě takhle v noci napadlo samo…:). No, když jsem začal nabírat v polovině kopce rychlost, ti dva přede mnou to vzdali. napřed on najel do středu a polo zastavil, polo spadl z kola. Ona ho následovala o dva metry dál. Lidi, já brzdil ze všech sil do kopce, abych si to nedal rovnou do nich. Oba dva se tím nějak nenechali znepokojit a začali kola prostředkem nepříliš široké cesty tlačit. Nepochopil jsem.

Nahoře jsem je nechal za zády a plynule pokračoval směr Trója. Kolem kanálu bylo stále lidu mnoho a nezlepšilo se to až k mostu Barikádníků. Odtamtud směr Palmovka. Pokaždé si říkám, že to na most vyšlápnu a nebudu jezdit podle Vltavy. Je to tam úzké, asfalt mimořádně mizerný a celkově mě to tam irituje. Takže jak ? Jel jsem přesně tamtudy.

Z Palmovky jsem se posunul na křižovatku Poděbradská/Průmyslová a po cyklostezce jel zpět. Po té samé, co v pondělí, jen jedním směrem. Bože, to byl zážitek. Několik mimochodníků, pár rychlobruslařů a několik hůlkařů – a to za poměrně intenzivního provozu.

Znovu kolem Sazka arény. Tam jsem potkal P. Ano, miluju, když si známí za volantem dělají legraci jako že mě nevidí a chtějí do mně najet. Bože, to je směšné, až se popadám. Často jsem jako lovná zvěř na chodníku i na silnici, tak proč bych se nezasmál s nimi…

Opět Palmovka a hurá na Vítkov. Tunel pod Vítkovem mě ne a ne začít nudit. Mám to tam prostě rád. Skrze hlavní nádraží na tramvaj – že si sjezdu alepoň Vinohradskou. Rozhodnuto, uděláno. Chytil jsem jenom jednu červenou – ale na tom nejnepříjemnějším místě. Dole, pod nejprudší částí. Škoda, jelo se pěkně.

Hlavák, Hybernská, Staromák, Letná… na gpsce svítilo 46km. Chtěl jsem ještě trochu zablbnout na Letné a dotáhnout to na 50, ale na triky už mě nohy bolely moc a moc. To se projevilo i na Hradčanské – čekal jsem na tramvaj, ale nakonec jsem usoudil, že se vozit z kopce nechci a na ztuhlých nohách nebudu riskovat. Takže k domovu a tam se gpska ustálila na 49,3 km. A tentokrát s průměrem k 17km/h. To je na město více než slušné.

A to je pro dnešek skoro vše. Do dvou tisíc mi chybí 70 kilometrů, takže doufám, že do konce týdne by to mohlo padnout.