TiK

Na samém začátku jízd to byl boj, nepřátelské akce nejen cyklistů, ale všech, kdo chtěli omezit auta a učinit Prahu o něco snesitelnější i pro další formy pohybu.

Od guerillových akcí postupně cyklojízdy procházely vývojem: jednání s magistrátem, budování stezek, oslovování a projevy politiků. Prostě normální vývoj.

Dnes se už ani neprotestuje. Nečtou se prohlášení, nevznášejí se požadavky. Všichni už (i díky internetu) vědí co se děje a maximálně si povzdychnou, kolik že mega zase stálo pár metrů cyklostezky.  Politici slavnostně občas někde přestřihnou pásku a je to. Z protestu se stala “jen” vyjížďka.

Což bylo samozřejmě fajn. Projet část Prahy, kam se obvykle na kole odváží jen sebevrah, na kole je zajímavý zážitek. Vše za doprovodu policie, pečlivě organizováno, naplánováno.

To stále ještě není špatně. Je to vývoj a původní idea by při současných tisících účastníků byla neprůchodná. I když – zablokování magistrály na podporu požadavků ne v sobotu dopoledne ale řekněme v pátek odpoledne – kolaps jistý a při pár tisících účastníků by byla policie vcelku bezmocná. Ale zpět.

Ta jedna myšlenka, která mi už chvíli bloudí hlavou. To je možná jádro toho celého.

Praha nás nechce. Praha neví co s námi.

Je to jednoduché. Cyklisté si vydupali status alternativní dopravy (nic pejorativního, tuším, kolik práce to muselo dát). Počítá se s nimi, řeší se pro ně možnosti dostupnosti cyklostezek.

Co brusle ?

Nic. My jsme sport. Praha nám občas vyhradí nějakou cestu, ke které můžeme dojet autem (ne, do MHD oficiálně nesmíme), občas nám zavře kus silnice a mohou se udělat závody pro pár stovek organizovaných rychlobruslařů. A to je vše. Skateparky primárně pro skate (na těch deset agresivkářů to stačí). A to je opět vše.

(Údajné) stovky či tisíce bruslařů (obyčejný fitness, nebo pro zábavu, chcete-li. Zmiňováno ve  většině článků o inline bruslení) mají povolenou stezku odněkud někam. Spíše než povolenu jsou tiše trpěni na stávajících cyklostezkách. K nim mohou prakticky jen autem – do MHD s bruslemi nesmí a použití bruslí jako individuální osobní dopravy je čirá utopie. Většina chodníků v Praze se při rekonstrukci dláždí, vyhrazené cyklostezky přecházejí v cyklokoridory (silnice na kraji s piktogramy), kde se bezpečně necítí ani cyklisté. Na chodníku (většinou dlážděném) mohu jet maximálně rychlostí chůze, na silnici nesmím vůbec.

A pak se divím, že bruslení provozují motorové myši, zvyklé jezdit na okruhu dokola či tu samou trasu tam a zpět, tam a zpět…

Dobře. Brusle jako doprava. Bylo by třeba jednat s Prahou o parametrech cyklostezek, aby byly použitelné i pro bruslaře. Jako minimum. Vyhrazené inline trasy, inlinestezky a s tím související infrastruktura je … no, dáme si deset vteřina konec smích a vydýchání.

Vždyť i inline jízdy Prahou neprobíhají “super, zavřeme ulici, ať si to bruslaři užijí” ale “honem, co nejrychleji ten otravný balík divných lidí na bruslích protáhnout předem danou a ohlášenou trasou a honem to zase otevřít pro auta. Vždyť jsou z toho jen problémy”.

Dobře. Budu chtít jít na magistrát jednat. Ale kdo mě podpoří (ano, na hlasy voličů tam snad slyší)? Rychlobruslaři ? Organizovaní, ale mimo závody nepoužitelní. Agresivkáři již z principu ne. A organizovat fitnesáky je něco jako pást kočky. Pokud tedy přijdu na magistrát s požadavky na zlepšení cyklostezky, nebudu za sebou mít podporu prakticky žádné, natož široké, veřejnosti.

Legrační organizace jako Svaz kolečkového bruslení a podobné netřeba brát vážně – kdo zná pár zákulisních informací, tak ví.

Tudíž jsme v začarovaném kruhu. Nic se nedělá pro bruslaře, protože vlastně žádní nejsou a pokud ano, tak jsou to sportovci, kterým vyhradíme areál. O individuální dopravě na bruslích netřeba uvažovat.

Pro ilustraci: trasa Pankrác – Hradčanská.

• Motorka: 10-15 min¨
• Kolo: 20 min
• Brusle: 35 minut
• MHD mezi 30 – 60 minutami.
• Auto: 15 – 75 minut (otestováno, několik ucpaných ulic a je hotovo)

Netvrdím, že brusle jsou ideální. Ale je to možnost. Kterou mi berou. Ti, které jsem si zvolil.

Mohu si za to sám. Tak co se divím.

A posledních pár vět lze použít i v množném čísle. Co se divíme.