Velká cyklojízda
A velké překvapení. Ani ne kvůli organizátorů či počasí, ale tak nějak se podařilo.
Na úvod musím říct, že zklidňovaání dopravy mě moc nebere a že na cyklojízdu jsem jel (na bruslích, samozřejmě) velmi negativně naladěn. S tím, jak si napášu článek a budu ironický. Je to přece tak snadný cíl – zablokovat nátlakově dopravu ve čtvrteční podvečer a nasrat tisíce řidičů, jejich nenávist na kole cítím poměrně často. Vlastně ještě aby ne – cyklostezky zužují silnice, násilné zklidňování dopravy ku prospěchu všem třem cyklistům, kteří po nějaké miliónové cyklostezce za týden projedou… je toho dost.
Ale cyklojízd se účastním už dlouho a tradice zavazuje, ne ?
Na Jiřího z Poděbrad jsem jel oklikou – a dost dlouhou část cesty jsem mohl sledovat rostoucí černý mrak. Domácí meteostanice také od rána hlásila déšť. Ale doufal jsem.
Po příjezdu na místo srazu jsem se uklidil před kostel a se zájmem sledoval hemžení pod sebou. Různí lidé, různá kola. Několik desítek longboardistů. Čtyři bruslaři.
Proběhly proslovy a nějaká ta propaganda a mezitím se párkrát zablesklo. Prakticky současně se startem začalo pršet. Zpočátku jen opatrně – takové ty velké kapky na zemi, za kterými se objevuje při jízdě stopa po brusli. Jak bruslaři znají a nenávidí.
Cyklistů mi přišlo méně než minulé roky. Od organizátorů jsem zaslechl číslo kolem pěti tisíc. Opravil bych odhad o tři tisíce směrem dolů. Ale třebas je to jinak.
Ale jedeme. S opuštěním náměstí skončilo sucho. První kopec dolů a už se to vezlo. Držel jsem se kdesi kolem longboardistů , když v tom se “to” stalo. Nějakým zkratem v organizaci na trase Olříčkova – Prokopova – Husitká zavládla anarchie. Zabrala se celá silnice, jelo se mezi auty, nikdo nic neusměrňoval, na mokru to klouzalo a voda stříkala kolem – a bylo to nádherné. Duch těch minulých, nepříliš organizovaných a ne zcela legálních cyklojízd. Po kopcem se potkávali lidé mokří, ale s úsměvem od ucha k uchu. Jak málo stačí k pocitu sounáležitosti.
Od Bulhara k Vyšehradu už nastoupila o něco tužší organizace, ale stále to bylo velmi dobré. Ti, kteří vytrvali v sílícím dešti si vyměňovali spiklenecké pohledy, lidé se spontánně bavili mezi sebou. Do toho minimum organizačních pokynů a i špuntování ulic měli na starost “obyčejní” cyklisté. Policejní dozor v nedohlednu, atmosféra uvolněná.
takhle to bylo někde kolem poloviny pelotonu. Co se dělo na konci či na začátku nevím. Jediné setkání s PČR bylo na Nuselském mostě, kdy jsem čekal kvůli fotkám na čelo průvodu a vynechal jsem tak Nuselák tam a zpět. K jednomu z organizátorů přijel PaCh se slovy “co uděláme s těmi skateboardisty?”. Dozvěděl se, že by bylo fajn je nechat na pokoji a i když si trochu zaremcal, odjel a dál to nerozmazával.
Větší vtipálek byl PaCh na křižovatce Vinohradská Legerova, kde longboardisty zkusil dostat na chodník. Ten je tam široký mezi metrem a třiceti centimetry. Ne že by to někdo bral vážně.
Zpět kolem Hlaváku chvíli svítilo slunce, ale na Těšnově už zase poprchávalo. Husákovým tichem a za Štefánikovým mostem jsem se odpojil a vyjel na Letnou. Ze Stromovky by se mi už nechtělo vyjíždět.
Ztráty a nálezy.
Na jednu stranu škoda ložisek a kol – po delší jízdě v dešti a brzdění jsou vcelku naodpis. Ale tentokrát za to jízda stála. Ale jsem zvědav, jak tahle epizoda organizátorům zkomplikuje schvalování další jízdy.
Ne že by mi na tom nějak záleželo.
