TiK

Opravdu ? Myslím že ano – a uvedu pro to několik důvodů.

Odbočka pro neznalé: bruslím už přes dvacet let, byl jsem u jedněch z prvních inline bruslí v ČR, jezdil jsem s prvními lidmi v Praze. Prošel jsem od streetu přes u-rampu ke slalomu. Zažil jsem několik generací bruslařů a sledoval jejich první kroky. A odchody z bruslí, kdy přednost dostaly jiné zájmy. Myslel jsem si, že já jsem jiný, že pro mě bruslení zůstane napořád. Nestalo se.

Bruslení se stalo nemoderním. Přežitým. Neperspektivním.

Kolik mladých spratků dětí jezdí na bruslích ? Málokdo. Idolem jsou koloběžky. Na bruslích jezdí tak spíše má generace. Neboli jejich rodiče. A je snad cool něco, co podnikají pětatřicetiletí geronti ? Že ani náhodou je samozřejmé.

Je to vidět ve většině odvětví – u agresivního (rampy, zábradlí a tak) bruslení jsou sice závody každý rok, ale čím dále připomínají schůzky maturantů ročník 95. Všichni se znají, málokdy zavítá někdo nový a spíše panuje obava, kdo tentokrát nepřijde.

Spolu s image (podle videí většinou drsný hip-hop-gangsta styl, který byl undeground tak před dvaceti lety, teď je showbiz), která ani současnou mládež příliš neoslovuje. V neposlední řadě nutnost opravdu trénovat a pády ze zábradlí bolí až až – moc práce na machrování před holkama. A i když slzy k emo image ladí, tohle není ten případ.

Na ulici tedy ne, co tedy zkusit rychlobruslení ? Situace je o něco lepší. Rychlobruslařských klubů je několik a vychovávají si jejich naděje od mala. Jen je otázkou, zda je to bruslení. Ono je vcelku jedno, na čem si zasoutěžíte a v čem budete první. Jestli na bruslích, během přes les nebo cojávím na kole. Brusle jsou prostředek, nikoliv cíl. Cílem se stávají peníze z dotací ministerstva a snaha zvýhodnit ten náš klub. Tudíž se všech několik desítek rychlobruslařů vzájemně nenávidí. Ještě bych zmínil nutnost elastického obleku a závodních okruhů, které končí syndromem levé zatáčky – bruslař umí zatáčet jen vlevo. Vpravo ti nikdy nepotřeboval.

Minoritními zábavami typu freestyle slalomu ani nemá cenu se zabývat – minimum lidí je jezdí, ještě méně je zná. Do nočních ulic už nikdo nevyráží.

Zůstává tedy snad jen fitness jízda – takové to, co se provozuje s kočárkem na cyklostezce v neděli odpoledne. Dobře, tam je bruslařů plno. Uvadající rodiče, vzpomínající na mládí. Při sportu bez budoucnosti. Nevadí, příští rok to bude něco jiného a třeba i lepšího.

Můžete argumentovat, že zrovna vy ne. Že u vás se jezdí to a to. Že je vás hodně. Tak schválně – kdy se objevila poslední nová tvář ? A jak dlouho jí to vydrželo ? Aha…

Nechápejte mě špatně. Je v tom hodně stesku, nostalgie. Zápalu těch prvních. Ale je to přirozený vývoj a nedá se s tím nic dělat. I když mi to (svým způsobem) láme srdce, je čas. I já se od bruslí pohnul jinam.

I když – uvidíme na jaře. Třeba se na Letné ještě potkáme.