TiK

Tak jo, euforie trochu vyprchala, tudíž zpětně něco k nejdelšímu běhu, který jsem kdy dal. Třicítka.

A vlastně to ani nebylo tak náročné. Heslo dne bylo pomalu. Nikam se nehnat. Vlastně jsem se běžel podívat na spadlou Trojskou lávku. A než jsem to obhlédl, bylo sedmnáct pryč.

Ano, měl jsem pár přestávek – ale hlavně na focení lávky a obhlížení. Samotný běh byl v pohodě a kilometrové časy se nehoršily. Plus palivo – po jednom enduro snacku na 10 a 20 km. Nehodlám v praxi zkoušet jinou poučku: když potřebuješ dodat energii, tak je pozdě a měls  to dávno udělat.

Držel jsem čas na 7 minut na kilometr – což je na jednu stranu žalostně pomalé, na druhou tam někde chci čas držet na delší vzdálenosti. A pokud se bude zlepšovat kondice, bude se krátit čas při stejném úsilí. Ostatně – přesně takhle jsem tempo plánoval.

Nejhoší byl 22-28 km. Ne bolesti. Ale strašlivě to neutíkalo. I jsem několikrát kontroloval, jestli mi nepadla GPS.

Nakonec, když už jsem věděl, že mi to vyjde akorát na 30 jsem ještě chvilku zvažoval, že to zkusím dál -ale pak jsem se uklidnil.

Asi i proto jsem ještě večer bez problémů fungoval, stejně jako další den. Ten jsem si ovšem vyhradil flákání se – přece jen to byla slušná námaha, takže si pauzu zasloužím.

Třicet za mnou, na čtyřicet dva se dívám s mírným optimismem.