TiK

Před pár měsící více-méně rutiny dvakrát za týden, teď (opět) nová meta. Půlmaraton. Těšil jsem se na něj, ale čas jsem nechával koňovi. Stejně jako to, zda ho uběhnu. Půjde to, fajn; nepůjde, taky se nic neděje.

Z kopce na nábřeží a směr Zbraslav. Plán byl otočit  to v Lahovicích přes most a po druhém břehu zpět. Ale hned v Bráníku začalo poprchávat. Ne mnoho, ale na nervozitu to stačí – mám kalhoty, boty, tričko, lístek na mhd a 50Kč – to na ochranu před deštěm není mnoho.

Pokračuji ale dál. Soumrak mě chytá u Modřanského nádraží, ale nic se neděje. Blikací led páska na rukávu svítí, jen vyndavám čelovku a běží se dál. Déšť tak nějak ustal, ale rozhoduji se pro plán B – ne v Lahovicích přes most, ale až na Zbraslav – při trase zpět je víc možností útéct na MHD.

Zbraslav je tady – a sakra. Mám jen 10km. Protože nechci běžet zpět kopec na Pankrác, potřebuji o kilometr víc. No, nějak to dopadne a v houstnoucí tmě to točím zpět na Prahu.

Už nikoho nepotkávám a jen kužel světla z čelovky mi rámuje běh. Noha drží, tempo se také ustálilo, jsem vlastně docela spokojený.

Po Barandovským mostem kontroluju kilometry a vidím, že mi to nevyjde. Jasně – tam, kde chci nastoupit na autobus je to rovných 20. Pokračuji tedy ještě po nábřeží směr Vyšehrad – když už jsem doběhl až sem, tak ten kilometr půjde.

Šel. Dokonce s krátkým sprintem na konci – autobus v dohledu. Jo, ty fámy o vyklusání na konci běhu jsou přehnané.

Časy jsou na jednu stranu mizerné, na druhou stranu je tu mírný optimismus do budoucna. Nehledě na to, že můj osobák na 1/2 maraton je jen o deset minut lepší. Což vypadá dobře. Dokud si nepřepočítím, že je to zrychlení o půl minuty na kilometr, což je zase dost.