TiK

Odpoledne (spíš v podvečer) jsem se byl protáhnout na bruslích. (No, pravda, jel jsem za V. do hospůdky, ale to je jedno :).

Půjčovna byla zavřená (cedule do šesti), hospoda vedle pár minut před zavíračkou pro nedostatek hostů. Bylo kolem půl sedmé. Ne že bych se při tomhle počasí divil.

Vrátil jsem se na Stalina a po pár grindech jsem si hrál s 360kou ze tří schodů. Normálně, switch, fakie… A pak jsem jako McGyver z proutí postavil malou konstrukci, přes kterou jsem to točil.

Problémy byly dva: psychika a rozmoklé spáry mezi dlaždicemi. První mě brzdilo, druhé se mnou párkrát prásklo o zem.

Nakonec jsem se dostal na výšku jednoho metru – tedy pod schody. Takže odraz kolem 60cm nahoru, dopad z metru. Pár 360 dopadlo strašně: dopad na jednu nohu, přetočení… děs a hrůza. Nakonec jsem si chtěl skočit jen tak přes pár dlažek na zemi, na výšku tak s bídou dvacet centimetrů.

Křup.

Něco ve stehenním svalu.

Hm, to nic.

Znova.

KŘUP.

Bolest.

Nadávám si do blbců, protože víkend bude pěkně našlapaný a zranění je to poslední, co potřebuju. Tak nějak divně to bolí uvnitř svalu, tuhle bolest neznám. “Ahoj, já jsem tu nová, budeme kamarádi ?”. Ne. Odjíždím na zdravotní pivo a pak zvolna domů.

Tyhle nezaviněné (=nedělal jsem nic mimořádného, abych si natloukl) beru vždy jako ohromnou zradu mého těla, které jinak funguje, jak má (klep, klep). A ještě horší jsou návraty – nevím, ve které chvíli mi část těla vypoví poslušnost a z nějaké nevinné situace půjdu k zemi.

Sakra.

Doma masáž, vana s horkou vodou.

Zatím to jde.

Uvidím, s čím se zítra vzbudím.