TiK

Po stopadesáté a pořád špatně. A ještě hůř.

První zmínka z mobilu už něco naznačila. A celkové dojmy jsou ještě horší.

Přijel jsem půl hodiny před startem. Show už běžela, dav natěšených bruslařů dílem sledoval dění na pódiu, dílem ujídal melouny roznášené hosteskami. Show měl na starosti Manďák + jeho agentura. Bohužel i přes pódium nebylo vidět mnoho. Pak už jen mnoho policijé a záchranky.

Šťastně optimistický moderátor hecoval dav a jako že to bude super a kchůl. Ano, trasa, které se jela minimálně šestkrát za poslední tři roky a ještě se pro jistotu překrývá s Hapa blade night je fakt odvaz.

Na Sáblíkovou letos penízy nevybyly. Nebo nevím proč nedělala jako obvykle křoví s tím, že občas v čele bruslařů ujela i dvě sta metrů. Stejně jako chyběly dresy Novis týmu (nebo jak se to celé jmenuje). Zato přibylo logo Hepy. Pokud má D. rozum, uteče od tohohle někam hodně daleko.

Start a už se jede přes most. Aha, jede. Rychlost chůze je překonána, hranice zvuku nadosah. Tedy – hranice zoufalého zvuku, který se mi dral z hrdla protože nodprkuacotozasepročtonejede ?

Nejede ? Nejede ! Po rovinně jakž takž, ale jako obvykle geniální nápad nezrychlit auto pod mírným svahem do Zborovské Svornosti je již tradicí. Tentokrát okořeněné nějakými zaparkovanými auty a jakousi stavení prací nečinností, kdy se dav zhustil ze všech stran. Juchů. Super jízda městem.

Stále volným tempem k otočce k Hořejšímu nábřeží. Využívám roztahaného davu a zkratkou Na Valentice si dávám mini-okruh třikrát. Nejsem sám. Když si představím, že čelo bruslařů stojí celou dobu někde na semaforu a čeká a čeká a čeká…

Čeká se poměrně dlouho i poté, co přijedu. Dlouho se čeká.

Stádo bruslařů se trochu sjednotilo a jede se zpět k mostu Palackého. (Ano, dle vzoru vítězství Pyrhy). Ignoruji policii a jedu k osvědčené zkratce na most. V davu se rvát do mírného kopce ? Děkuju nechci. Cesta přes most a další traumatické místo – sjezd z Palackého náměstí.

Citát dne:

Moderátor:” Policie vás žádá, abyste využívali jen pravý pruh silnice”.

Z davu: “Fašisto!”

Policie brzdí, doprovodné vozy brzdí, bruslaři se hromadí. Propadám beznadějí a mířím mezi tramvajové koleje. Bez jakéhokoliv odrážení získávám několikanásobnou rychlost a přibrzďuji až za třemi (proboha proč tolik?) moto-policisty. Ano, zvuk píšťalek mě provázel celou dobu – asi se mi někdo snažil něco naznačit. Nepochopil jsem.

Uklízím se na chodník a čekám na známé či na průjezd všech lidí. Pomalu se kolem sune lidská řeka. Úsměvů minimum, spíše otrávené obličeje. Poznámky o rychlosti. Nebo jejím nedostatku. Na první pohled se baví jen minimum lidí.

Celé stádo předjíždí lidí na cyklostezce, kteří k téhle akci nepatří a proto si mohou jet jak chtějí. Závidím jim. Ale ano, je to jen moje chyba – pokud se podíváte po tomhle blogu, zjistíte, že Prahu mám projetou vcelku slušně. Ale chtěl jsem se zúčastnit masové akce. A tohle mám za to.

Dojíždíme na obrátku u Podolského stadionu. Pouštíme několik tramvají, dav bruslařů se trhá. Doufáme, že při dohánění první části zrychlíme. Na chvíli. Po pár desítkách metrů dojíždíme první část skupiny a čekáme s ostatními na zbytek. Moderátor šťastně žvatlá, jak si užíváme super jízdu městem. Ztrácím nervy a ještě před Vyšehradským tunelem se odpojuji a mířím mimo dav.

Tam někam, kde nebudu organizován. Kde mi sice nikdo nezastaví dopravu, ale budu moci městem opravdu jet. Kde mi hrozí více nebezpečí, ale získám neskonale větší počet zážitků.

Někam, kde budu jen já, mé schopnosti a brusle. Svobodný. Znovu.