TiK

Rekord nepadl

Poslední Pardubice na bruslích byly inzerovány jako pokus o překonání rekordu v počtu účastníků – pro českou Guinessovu knihu rekordů. A u toho jsem samozřejmě nemohl chybět.

Slunce svítilo až peklo, ptáci nezpívali a schovávali se ve stínu a na pardubickém parkovišti se začali hromadit bruslaři lační nové vyjížďky. Vyhrávalo rádio a paní za mikrofonem vcelku smysluplně mluvila – co se děje, jak to bude probíhat a informace o večerním charitativním koncertu.

Kolem druhé už bylo bruslařů na místě hodně. Ale bohužel číslovka “hodně” označuje počet 365 kusů – což je jistě pěkné stádečko, ale na rekord ještě stovka chyběla. A mimochodem – docela zajímavé srovnání tohoto stáda se známým počtem kusů s proklamacemi o tisících účastnících konkurenčních akcí.

Před samotným startem ještě sčítání za dohledu státní notářky paní z agentury Dobrý den, na jméno si bohužel nevzpomenu. Každý byl pečlivě ocejchován a spočten. Výsledky byly obratem – už zmiňovaný stohlavý deficit zamrzel, ale jednak se rekordy nelámou každý den a jednak tahle jízda byla o Pardubicích, pohodě a lidech.

Start a už se jede. Trasa sice zatím nejkratší, co jsem ji v Pardubicích jel, ale zato se jela dvakrát. Mapu či gps sem dávat nebudu – nemám, nechce se mi. Ale cesta byla velmi příjemná, jednou skoro z kopce do kopce (ano, i to je v Pardubicích možné) a naprosto v pohodě.

  

Fascinovala mě organizace. Na rozdíl od Aegona byli organizátoři asi tři – jednoho jsem zahlédl vpředu, jednoho vzadu a poslední si tak nějak bruslil kolem. Policie bylo více, ale zase tak nějak v klidu. Občas něco zavřeli, občas na některé křižovatce stavěli dopravu, ale tak nějak nenásilně. Když se dav nahromadil, místo pokřiku “jen v pravém pruhu” se spontánně zabraly pro bruslení pruhy oba a auta sama od sebe zastavila u kraje a počkala, až bruslaři přejedou. Žádné troubení, většinou úsměvy, občas někdo zamával. Neskutečný rozdíl proti Praze.

A rychlost ? Nejelo se příliš rychle – většinou. Ale několik úseků, kde se do toho dalo opřít bylo, stejně jako několik pomalých, relaxačních. A za celou dobu se ani jednou nestálo a nečekalo, až se bruslaři “naštosují”.

A jak to dopadlo ? Všichni dojeli obě kola Pardubicemi a podle výrazů si to užili.

Pěkné odpoledne – a příští první pondělí v měsíci nashledanou v Pardubicích na bruslích.

PS. Konečně jsem se dostal na Kunětickou horu. Ať už na bruslích nebo pěšky – návštěvu hradu lze jen a jen doporučit.