TiK

Byl jsem se projet.
Tak by se lapidárně dal shrnout sobotní podvečer. Ale to nejde – jsem plný pocitů.
Zřejmě proto, že jsem si projel několik ze starých tras, na kterých jsem najezdil spoustu nocí s různými lidmi. A v různých dobách.
Kdy jsme sice neuměli několik desítek triků pečlivě natrénovaných ve skateparku, ale jezdit jsme uměli. Většinou na „obyčejných“ fitness bruslích, ale když se ohlédnu na některé skoky a triky, tak dnes je někteří „mladí“ neumí a nebo je objevují jako nejnovější nápad. (Takhle teď někdo prezentoval jeden způsob brzdění).
Přemýšlel jsem o době, kdy (nejen) pro mě byly brusle vším, nic dalšího jsem neřešil a byl jsem štastný, když mi vítr hvízdal kolem uší a já se řítil z kopce dolů.
Ale atmosféra míst, kudy jsem jezdil je pryč. Nevím, jestli jsem se tak změnil já nebo Praha. Místo starých známých zákoutí na mě dnes mrkaly nové otravné reklamy, moderní parkové stavby vyhnaly bruslaře a skejťáky z jejich plácků, asfalt nahrazuje zámková dlažba a na rozhraní chodníků a silnic se objevily sloupky.
Nevím, co jsem si od starých tras sliboval – ale „něco“ je už napořád pryč. Myslím, že se mi po tom bude stýskat.
Ale vzpomínky si nechám. Stejně jako pocit, že to tenkrát bylo sakra dobré.