TiK

[b]Cesta tam a zase zpět… či spíše dolů.[/b]
Po dlouhých útrapách a změnách v sestavě (znáte to, zubař, chřipka a možná hlavně stav počasí) dopadla konečná sestava vcelku neoriginálně: Radek a já.
Sice ještě večer před odjezdem byly jisté pochybnosti ohledně našeho zdravého rozumu, ale vyrazili jsme.

[b]Středa[/b]

Ranní odjezd bez problémů, protože jsem se snažil neplést moc do navigace, odsýpalo to dobře. Místy pršelo, místy ne ale blížící se Malou Morávkou to bylo čím dál horší. Či spíš mokré.
To nám však nebralo optimismus s plánovali jsme, jak a kde by se dobře jelo.
Po příjezdu krátce po obědě jsme se v chatě Pohoda optali, zda už někdo dorazil. Mimochodem – nevím, jak moc jsem loni vyváděl, ale vedoucí chaty mě okamžitě poznal. Já jeho ne :)
Byli jsme první a tak po jednom středním steaku (o kterém mimochodem Radek básnil nejen od Prahy ale i několik týdnů předtím) padlo rozhodnutí podívat se na Praděd – a podívat se, kudy ve čtvrtek dolů.


Z Morávky na Hvězdu to bylo ještě dobré. Z Hvězdy na Ovčárnu kyvadlovou dopravou legrace teprve začala. Nízká oblačnost se proháněla mezi stromy a déšť padal, či spíše letěl vodorovně. Viditelnost zhruba třicet metrů.
Našli jsme první rozcestník a tam jen směrovka na Rozcestí pod Pradědem. Jasně, jde se dál. Lehké stoupání a o kus dál další směrovky. A opět jen k dalšímu rozcestníku. Počasí zhruba stejné, klesající teplotu kompenzujeme zrychlením chůze (já tričko a mikinu, Radek o vrstvu s wind-stopem více, na druhou stranu jen sandály :).
Po chvíli opět rozcestník, jako bonus začíná sněžit a sníh na trávě zůstává ležet. Zvolna se začínáme hecovat, zda dál nebo ne. Ale pokračujeme.
Sníh už padá vodorovně (kapuce zavázané), když míjíme poslední rozcestník – vrchol 0,5 km. To už je jasné, že dojdeme až nahoru.
Najednou cedule: pozor, odpadávající led z vysílače. Prima, ale vysílač nikde. O pár kroků dál se z mraku vyloupl obrys budovy. Viditelnost maximálně dvacet metrů a teploměr nad vchodem hrdě hlásí minus dva stupně pod nulou. A samozřejmě jsme jedinými návštěvníky s vyjímkou domorodce prodávajícího zmrzliny. Mezi řečí jsme se dozvěděli, že sněžit začalo před dvacetičtyřmi hodinami.


Čokoláda z automatu a hurá dolů na autobus.
Nevyšlo to o čtyři minuty. V restauraci probíráme co je nového a okukujeme přijíždějící „oficiální“ účastníky. Mimochodem – nejoriginálnější vstup předvedl Honza – v cyklistickém reprezentačním dresu, na offroad bruslích Coyote, s hůlkami, několikahodinovým zpožděním a několika desítkami kilometrů na bruslích za sebou.
Kurz se pomalu plní a my dorážíme druhý steak.
Kolektiv se tmelí vcelku rychle a již brzy se ví, že jedeme praděd, tudíž jsme cvoci a většina nás mezi hovorem upozorňuje na vytrvalý déšť. Radek odráží útoky optimismem („Zítra svítí sluníčko..“), já to střídavě hraji na obě strany…
Krom jiného potkávám Marka Bláhu – autora a majitele Inline-online, takže chvilku řešíme stránky a nějaké další ptákoviny.
Dál už následuje smršť, kdy plůtek na účtech některých jedinců by oplotil slušný pozemek a zbytek večera je poněkud rozmazaný.

[b]Čtvrtek.[/b]

Jak Radek naplánoval, od rána svítí sluníčko. A jediný on tím není viditelně překvapen.
Zjišťujeme dopravu a vrážíme. Při čekání na autobus nastává několik planých poplachů (zájezd, služební jízda) Radek odmítá panikařit a vyhlašuje, že vstane až ve chvíli, kdy ten jediný a správný autobus bude ve stanici a bude mít otevřené dveře.
Což se stává skutečností a na Ovčárně vystupujeme. Poprvé a naposledy vidíme vysílač na Pradědu.
Brusle na záda a posledních pár kilometrů na vrchol opět pěšky. A opět pod vrcholem nízká oblačnost. Takže na vrcholu opět není nic vidět. A opět je pod nulou.


Vestibul vysílače ne naplněn jakýmsi školním zájezdem a naše brusle vzbuzují vcelku rozruch. Protože se počasí spíše zhoršuje, nazouváme naše kolečka a konečně vyrážíme dolů.
A hned od začátku je to dost drsné.


Kopec je opravdu prudký, cesta není moc široká – alespoň že asfalt je dobrý. Hned z vrcholu je neprudší klesání – a také nejmenší viditelnost, takže brousíme kola ze všech sil.
Je až neuvěřitelné, že rozdíl mezi rychlostí, kterou lze bezpečně zabrzdit a rychlostí, kdy už „je to v řiti“ činí tak metr a půl rovné jízdy. Takže slalom „ode zdi ke zdi“ a občas téčko nebo pluh. Hlavně udržet rychlost pod kontrolou – nejbližší možnost zastavit v protisvahu je o osm kilometrů dál.
Kousek nad Ovčárnou to kousek pouštím ale nakonec bez problémů.
Občas čekám na Radka, který si vzal staré brusle (a měkké frejmy, tudíž se mu brzdí hůř), občas mě Radek předjíždí s tím, že se to prostě nedá zastavit.
Ano, bylo pár okamžiků, kdy jsem měl nahnáno, protože brzdění ze všech sil mělo za výsledek jen to, že jsem nezrychloval.
Na Ovčárně sice Radek předtím plánoval vhodný čas, abychom nepotkali autobus v půli cesty, nicméně realita byla jiná: „Jedem ?“ „Jedem.“
Ovčárna – Hvězda je už mírnější. Zato tam jsou jiné záludnosti. Za prvé neustálé klesání bez protisvahu. Za druhé svah do vcelku prudkého kopce vpravo. Za třetí prudký svah plný stromů vpravo. A v neposlední řadě silnice ve tvaru obráceného V. Slalom přes celou silnici tedy obveseluje fakt, že silnice na krajích vynáší. A na závěr občas auto či autobus tam či zpět. Jako speciální bonus uprostřed těžba dřeva.
Držíme tedy rychlost pod kontrolou a kličkujeme dolů. Celá cesta vyžaduje stoprocentní soustředění a nemožnost odpočinku ať fyzického (rovina, protisvah), či psychického (uvolnit se, nemuset stále kontrolovat jízdu) je velmi vyčerpávající.
Na konci to opět pouštím a stíhám (jen tak tak) odbočit na parkoviště. Radek si zatím užívá čerstvé várky aut puštěných nahoru.
Z Hvězdy dolů už je to legrace. Silnice je luxusní – nový asfalt, decentní klesání a dole dost místa na dojezd. Takže to oba pouštíme dolů a užíváme si (konečně) rychlosti. Pozvolna dojíždíme do Morávky.
Za celých (cca) patnáct kilometrů nebylo nutné se odrazit víc než třikrát. Asfalt je z devadesáti procent kvalitní a rychlý.
Musím říct, že to nebylo jednoduché ale rozhodně to stálo zato.
Po obědě jsme si vyšlápli další, krátký sjezd (čtyři kilometry na bruslích nahoru, pak to samé dolu) a přidali jsme se ke zbytku kurzu na oblíbeném parkovišti.
Tak střídavě blbneme mezi kelímky a sledujeme výuku. Od loňska jsou tam nějaké změny v metodice a je nádherně vidět, jak kdo jezdí na lyžích a lyžařské prvky přenáší do bruslení.
Po nějaké době se mezi kelímky snaží vejít skoro všichni a dost lidí si to dává poměrně slušně (na to, že to občas zkouší poprvé), Radek a já zatím dáváme soukromé lekce „jak je pozadu“ a nějaké další drobnosti. Zdá se, že po celodenní metodice je možnost „jen tak si zablbnout“ vítaná většinou zúčastněných.
Pak už návrat na večeři do chaty.
O další rozruch se postaral Pavel z Ostravy. Po telefonickém dohovoru a jejich mírném výletě po okolí (původních devadesát versus celkových sto čtyřicet – zdravíme navigátora Radka z Ostravy) se potkáváme a vracíme se zpět mezi kelímky na parkoviště.
Dobrá zpráva: Pavel není až tak dobrý, jak to vypadá na videu. Občas něco shodí.
Špatná zpráva: na menší rozteči kelímku (osmdesát centimetrů) nás zajede všechny. Pravděpodobně včetně Ajse.
Blbnutí je ukončeno společnou fotkou a jízdou za autem – já s Radkem (Ostrava) za lišty, Radek (Praha) na tažném laně. Napřed přes díry na jednu stranu, pak přes díry v asfaltu na stranu druhou. A nakonec po asfaltu „jen“ za padesát přes vesnici.
Pokračování v hospůdce – jediná chyba, že Radek (Ostrava) kouří (jako jediný z celé společnosti) jedu cigaretu od druhou, což není moc ideální.
Probralo se mnohé (předpokládám, že mě zúčastnění doplní) a ještě jednou Pavlovi gratuluji k splněným zkouškám (ukončená základní školy nebo co to bylo …:)
Pak zábava pokračovala jen mezi účastníky kurzu na jedné straně a tatarským biftekem s topinkami na straně druhé. Zdravíme ty, co se cpali a pak nezaplatili.
Když se večer přehoupl kamsi za půlnoc a prvotní nápad jít spát se skoro realizoval, na půli cesty v patře byla objevena druhá skupina lidí a zábava pokračovala kamsi hluboko nad ráno. Což se projevilo neúčastí většiny večerních na snídani ranní.
Pátek:
S přibližně hodinovým zpožděním jsme odstartovali zpět k domovu. Rozloučení se zbytkem a pryč. Zajímavé, že mraky jsou nad Jeseníky a nad Prahou – jinak celé cesta modré nebe a sluníčko.
Podtrženo sečteno:
Výborná akce, velmi zajímavý zážitek a zatím nejdelší downhill který jsem jel. Poděkování Radkovi, že to dal dohromady, lidem kolem www.sportovníkurzy.cz za organizací, všem zúčastněným za pohodovou atmosféru a speciální poděkování Honzovi za interpretaci skladby „Jede Satan na kole“ ve tři ráno.


A nakonec více fotek v galerii