IAEC-Inline-Alpin-Europacup Praha
původní plán zúčastnit se závodů přímo osobně dostalo první trhlinu, už když jsem v dešti drncal po trávě kolem. A zbytek obstarala moje lenost a nechuť k soutěžení všeobecně.
Závodní trasa (viz propozice) byla v době mého příjezdu už uzavřena a první závodníci dojížděli do cíle. A také občas padali.
Na u cíle jsem pokecal s kolegou fotografem (nebyl si zcela jist, zda je oficiálním fotografem závodů, ale honorář v podobě bageta a energetického nápoje dostal). Kromě toho se tam potulovali ještě další zástupci Letné, i když většina rychlobruslařů byla asi spíš v Brně.
Co se týče závodní dráhy, na rozjedu stál nájezd (jako by to z toho kopce nejelo dost rychle už tak) a pod ním řada více-méně pravidelně rozestavěných branek. Fungují stejně jako u lyžařského slalomu – jedeš kolem tyče, praštíš do ní, ona sebou flákne o zem a narovná se. Tedy – aspoň teoreticky. V praxi je na každých pár tyčí člověk, který je narovnává, postrkává a všelijak o ně pečuje. A taky zapisuje, pokud někdo jede jinudy, než kudy má.
A pod tím vším cíl a časomíra.
Tímhle se proplétají závodníci. Styl jízdy a závodů má blíže k zimnímu slalomu na sněhu než k bruslení. Což je vidět i na dresech a vybavení. Všichni v elastiku, opancéřováni jak Bubo po úraze, na výběr před každou jízdou z několika variant koleček, bruslí, holí a ložisek. Sáhodlouze se rozcvičují a provádějí všelijaké protahovací cviky. Pak většinou v ponožkách dojdou od tábora pod přenosným stanem ku startu, obují se, provedou dalších pár cviků, odstartují, rozbijí se v prvních dvou brankách a ukončí první ze dvou kol závodu.
S drobnými variacemi se to samé opakuje v druhém kole.
Z pohledu diváka se také moc neděje. V zhruba minutových intervalech se po trati přežene závodník, k tomu se od moderátora dozví kdo to je, zda je na horní části dráhy či na dolní. Což ho jako informace potěší, protože jinak musí spoléhat na svoje oči a jednoduché pravidlo: stojím dole, nevidím závodníka – závodník je v horní části. Stojím dole, vidím závodníka – závodník je dole a jede do cíle. Adekvátně pro situaci „stojím v horní části“. Občas se tyto údaje dozví v jiné jazykové mutaci. Další (a poslední) možností je prohlížet si stany/depa jednotlivých závodních týmu(otec, realizující se na dětech, 1-5 převážně vlastních děti a nějaká ta dospělá žena k tomu) a přihlížející diváky/divačky.
Trávil jsem tam jedno kompletní kolo (děti, předškoláci, předškolačky, školáci, školačky, mladší žáci, mladší žákyně, starší žáci, starší žákyně, muži, žena a psi…A to jsem jistě na několik kategorií zapomněl.
První kolo jsem nestihl začátek, druhé jsem nudou nevydržel všechny muže. Ano, nudou. Většina závodníků jede to samé na těch samých místech tím samým style – nuda k ukousání.
Takže zajímavé byly dvě události:
