TiK

Pár koleček v parku, tentokrát se sluchátky. Zima a tma mají výhodu, že lehce zrychluju. Což potěší, když se mi daří se zase vyžírat.

po nemocné pauze. Prvních pět bylo rychlejších, druhých hodně rekreačních. Tedy jak se to vezme, V si tam na Stravě dal pár osobních rekordů :)

V sedm hodin je už nutná čelovka a dlouhé kalhoty s větrovkou se také neztratí.

A vlastně zjišťuji, že ovál mě baví skoro víc než příroda. Nebo přesněji asfalt, to bude přesnější

po pár bězích na oválu nevím, jestli mě to v přírodě baví. A jsem z toho lehce zmatený – vždyť je to přece o tolik zajímavější a tak ?

Dobře, potkal jsem dva pitbuly a mohly se mě samou láskou ulízat – to na oválu nemám. Fotil jsem z mobilu noční Podolí – to na oválu také nemám (a co to dělalo s časy je jasné).

A taky jsem měl čas se srovnatelnou námahou skoro o minutu pomalejší.

Asi ano, asi je to lepší. Ale napřed si dopřeju ten luxus znechutit si tartan.

Bohužel, jako mockrát – někdo přinesl rýmičku a tím pádem sport spončil. Alespoň jsem potajmu máchal kettlebellem (jo, steplotou fakt super nápad), ale teď už dvakrát se podařilo vyrazit na ovál. Jednou trojka na rozklusání, dneska pětka. A (na mě) ne až tak v tragickém čase.

Vlastně mi ovál úžasně vyhovuje. Může být tma a lampy z okolích ulic mi dávají dostatečné světlo, nejsou tam kořeny a vlastně můžu myslet na příslovečného bobra a ne na to, kam běžím.

Hodinky pravidelně odpípnou vzdálenost, intervaly se běhají samy – tu zatáčka, tu rovinky, jedno kolo dvěstě metrů… Takže vlastně spokojenost.

Ostatně v plánu není ani nabíhání bůhvíjakých objemů, to bude mít čas po Novém roce – teď bych chtěl na (sranda) závodech 12. prosince dát pětku poprvé po pětadvacet. Takže teď rychlost a vzdálenosti do deseti kilometrů.

I když – ono pak na výsledném čase taky až tak nezáleží, že jo.

Kdo se stačí kochat, nezávodí.